Jmenuji se Jarča, jsem pánská polobotka č.39 a chtěla bych Vám vypovědět svůj příběh.
Když jsem přišla na svět, moc se mi líbilo, že můžu být mezi ostatními sandály, střevíčky, semiškami a pohorkami. Holínky jsou od přírody nedůvěřivé, protože je nikdy nikdo do party nebral, jenže pro mě měly slabost. Možná to bylo tím, že jsem s nimi vždycky jednala na rovinu, bez obvyklého přehlížení.
Mohlo by se Vám zdát, že den boty ve skladě, kam nás převezli z výroby, není zajímavý. Jen si tak ležíme v krabici a nudíme se, že? To je vidět, že jste měli možnost seznámit se s děním mezi regály a paletami jen velmi povrchně.
Když totiž skladník zhasne, zamkne vrata a odebere se domů, vypukne pravá a nefalšovaná zábava. Nejdřív vykouknou ze svých krabic nezbedné jarmilky, s chichotáním seskočí ze své "palandy" a začnou dovádět a skotačit a tancovat.
Lesklé lakýrky a vznešené lodičky se ze začátku opovržlivě otáčely, ten dětský rej byl pro ně nedůstojný, jenže nedokázaly odolat tónům a rytmům, které byly tak chytlavé.
Já si ze všeho nejradši hrála s botaskou Áďou a škrpálem Frantou.
Našla jsem u nich víc porozumnění než ve svém dvojčeti Pamče, která mi často předhazovala, že jsem levá. Áďa i Franta byly sirotci, protože jejich páry neprošly výstupní kontrolou. Všichni tři jsme se moc rádi vydávali na výpravy plné dobrodružství. Šmejdili jsme po tmavých koutech, ale několikrát jsme se odvážili také na dvůr, kde sice měl hlídat dobrman Fred, ale ten většinu noci stejně prospal. Jak to bylo vzrušující!
Jednoho dne nacouvala vraty do skladu smradlavá Avie a chlápkové v modrých montérkách na ni, jako obvykle, přeložili několik palet. Byla jsem hned na té první a srdíčko se mi svíralo úzkostí. Starý sandál Bručoun nám kdysi vyprávěl, že vybrané boty jsou odváženy do nějakého obchodu, či krámu. On sám už takových přesunů zažil několik, ale doplatil na to, že sandál je sezónní zboží, takže se na zimu vracel do skladu. Díky Bručounovi jsem se proto také dozvěděla, že v krámu by si nás měl vybrat nějaký člověk, kterému se říká zákazník a kterému bychom se zase mi pak měly odvděčit tím, že se mu v nás bude pohodlně chodit.
Proto, když se auto dokodrcalo a naše paleta se opět pohybovala vzduchem, vzrušením jsem ani nedýchala. Dírkou v kartonu krabice jsem viděla, že jsme byly umístěny do regálu v rozlehlé místnosti plné světla.
Pamča se mnou pořád nemluvila, takže možná pochopíte, jaký pocit jsem měla, když se poprvé víko zvedlo a mé kůže se poprvé dotkly prsty zákazníka. V našem případě to byly prsty ženské - muž, kterému jsme měly sloužit, postával opodál a mračil se. Jeho manželka mu sice říkala, jak jsme hezké, ale na něm bylo vidět, že by nejradši byl úplně někde jinde. Nekoupili si nás - prý jsem ho tlačila na nártu.
Umíte si představit, jak mě Pamča nenáviděla.
Podobně to dopadlo ještě třikrát a z mého dvojčete se stala zapšklá a nerudná bota.
A pak se na mě štěstí usmálo. Ten mladík se jmenoval Filip a já věděla, že on je ten, komu chci patřit. Když do mě zajíždělo jeho chodidlo, snažila jsem se nafouknout. Když jsem ale slyšela: "Je mi trošku volnější", rychle jsem vydechla a zajásala, když se jeho názor změnil na "Tak ne, padne jako ulitá. Teď ještě pravou... počkejte, nebyla by tam jiná, tahle má tady popraskaný spoj." Ta děsná Pamela. Jak se naparovala, tak jí povolila nitka! Hrůza, on si nás kvůli tomu nekoupí! "Zajisté, přinesu Vám nový pár", zašvitořila prodavačka (Neeeeee!!!), ale Filip se jí to snažil rozmluvit: "Není potřeba, ta levá mi padne, já bych chtěl jen jinou pravou." Hurááá!!! "To nemůžu, pane, máme zakázáno měnit páry." (Jsi hrozná!!!!) "Dobře, vyzkouším si tedy jiný." (Ach jo!)
Zůstaly jsme v otevřené krabici, protože ta podrazačka odběhla dozadu. Pamča ležela jako opařená.
Když si Filip zkoušel naše náhradnice, začala nás ta zrádkyně v tyrkysovém plášti balit, takže jsem slyšela: "Ano, tahle pravá je v pořádku." a můj smutek dostoupil vrcholu. "Ale ta levá má tady škrábanec!" Cože????? Ruce mě přestaly balit do toho hnusného šustivého papíru! "Opravdu... Tak víte co?.... Tady máte tu původní." Super!!! Tak jsem poznala Kamču. Když za nás Filip platil, obě jsme věděly, že si budeme rozumět.
Večer jsme pak všichni 3 šli do restaurace. Přidaly se k nám ještě jedny bílé ženské střevíčky na mírně zvýšeném podpatku. Pokoušela jsem se s nimi navázat rozhovor, abych se dozvěděla, kdo je jejich majitelka, ale ony nad námi ohrnovaly nos a dělaly, že nás nevidí ani neslyší. Tak jsem se na ně vykašlala a povídaly jsme si jen s mou adoptivní sestrou.
Za pár dní jsme si pak všichni vyšli do kina, později na koncert, do divadla. Byli jsme také v cirkusu, tam jsem šlápla do něčeho smradlavého, ale Kamča se mi neposmívala a využila první příležitosti, abychom se nelišily.
A pak přišel podzim a my se procházeli v parku. Ta atmosféra byla nějaká divná, taková stísněná, něco se mi na ní nelíbilo. Kamínky křupaly, ale já přesto slyšela: "Musíš to pochopit! Nemá to cenu - nemiluju tě." Snažila jsem se Filipovo chodidlo hladit, nedokázala jsem nic jiného. Cítila jsem, jak se náš pán chvěje.
Po návratu domů si nás zul, seděl zlomený na židličce, hladil nás a po tvářích mu tekly slzy. Jeho rty tiše šeptaly: "Proč?"
Úhledně nás srovnal pod zrcadlo, přezul se do pantoflí a odšoural se do koupelny.
Kamča se mě ptala, jestli nevím, co bychom měly udělat, jak bychom ho rozveselily. Jen jsem smutně pokrčila tkaničkami.
Ráno jsem už ale věděla, jak na to - vyrazíme si někam, do města nebo na výlet autem. A třeba později najdeme nějaký pár ženských botiček, který nebude namyšlený, někde přece musí takový existovat.
Vyhlížela jsem proto Filipa, abych mu ten návrh přednesla, ale on se neobjevoval.
Kolem poledne jsem ucítila první dotek vlhkosti. Co dělá voda v předsíni? Neměla jsem čas si odpovědět, protože se ozval zvonek, který pak vystřídalo bušení na dveře. Kde je ten Filip? V zámku zarachotil klíč a dovnitř vstoupil domovník. Zamířil přímo do koupelny, odkud ten příval vycházel. Ve dveřích zůstal stát "Proboha!", otočil se k ostatním sousedům, kteří za ním vnikli do bytu "zavolejte záchranku!" a zavřel kohoutek vany.
Když Filipovo tělo vynesli v takové černé dřevěné bedně, zůstaly jsme samy.
Po třech dnech přišli nějací staří lidé (žena a muž) v černém oblečení a procházeli se bytem. Jejich smutné tváře my svými rysy připomínaly našeho pána, ale, protože jsem nikdy sama rodiče neměla, neznala jsem důvod té podoby.
Při dalších návštěvách postupně odnášeli jednotlivé Filipovy věci, takže jsme s Kamčou skončily v igelitovém pytli u popelnice.
Z něj nás pak vylovily dvě špinavé ruce, jejichž majitel pochvalně zamručel nad naší kvalitou: "Fórový botičky."
Sice jsme svému novému pánovi o 2 čísla větší, ale snažíme se mu pomáhat při jeho vycházkách. Máme lidi rády.