Na jaře r. 2001, zrovna když ve světě končila první vlna BSE, mne Škodovka vyslala do Paříže. Sranda byla, že ani v den odletu nebylo jasné, jak dlouhou dobu v městě nad Seinou strávím. Původně to měly být 4 dny, ale nakonec si p.Wagner, kterého jsem tam počítačově podporoval, vynutil ještě jeden den navíc. Bral jsem si sebou pojízdný kufr, sportovní tašku s proviantem a příruční kufřík s dokumenty. Před odjezdem jsem si vložil foťák a filmy do boční kapsy tašky, kterou jsem si chtěl vzít taky do letadla.
Přes lehkou cestovní horečku jsme ve čtvrtek 22.března dorazili na Ruzyňské letiště s dvouhodinovým předstihem.
Po odbavení, kdy jsem si na foťák vzpomněl, až když taška s ním poskakoval po pásu někam do hlubin letištní haly, jsme čekali v terminálu. Minuty zpoždění se zvolna měnily v hodiny, takže jsem brzy litoval toho, že jsem se dobrovolně vzdal svého jídla.
Během čekání jsme hledali hotel Ibis ve čtvrti La Defense, kde nám firma Framatome objednala ubytování. Na Milanově 5 let staré mapě jsme sice čtvrt našli, dokonce i mrakodrap Framatomu byl lehce k nalezení. S hotelem to ale bylo horší.
Pak jsem měl taky možnost sledovat, kterak se batožina nakládá. Varuju všechny, aby nedávali do letadla nic křehkého! Maník prostě vezme tašku z vozíku, zvedne ji metr nad pás a pustí. Mne v té chvíli polil studený pot ze strachu o foťák. Jenže ono to už bylo celkem jedno, že?
Odstartovali jsme s dvouhodinovým zpožděním a bez jakéhokoliv šlapání do hygienických rohoží.
Jídlo, které nám ČSA nabídlo, bylo fajn. Ale při mém hladu ho bylo málo!
Pohled skrz mraky na světly vyznačená města se mi docela líbil.
Po necelých dvou hodinách letu jsme dosedli na dráhu letiště Charlese De Gaula.
Po výstupu z letadla, opět bez rohoží, jsem byl vhozen do davu nesrozumitelně mluvících lidí. Na druhou stranu to mělo jednu výhodu: musel jsem používat angličtinu.
Hned při výdeji batožiny byla první možnost. Z ampliónů se ozývala výzva, aby se majitel černé tašky z terminálu B dostavil na informace. Protože mi sme byli na terminálu A, nedělal sem si velké starosti. Jenže pak vyjela z podzemí moje taška a byla v nepříliš lichotivém stavu. Vzápětí za ní vyjel i kufr a při pohledu na jeho rozlomený zámek se mne zmocnilo zoufalství.
To se ještě vystupňovalo, když jsem otevřel boční kapsu. Byla prázdná!
A letištní halou stále znělo, aby se majitel černé tašky dostavil na informace.
Představa, kterak budu ze svých chatrných peněz kupovat nový fotoaparát způsobila, že jsem se koupal v potu.
Tak jsme se vydali na ty informace.
Paní nám lámanou angličtinou potvrdila, že se skutečně jedná o jinou černou tašku. V otázce ztraceného fotomateriálu mi pomoci nemohla. Po chvíli dohadování mi pan Wagner říká: "A nemáš ho v kufru?"
"Co by tam dělal, když jsem si ho dal do tašky?", odmítl jsem. "To sem ho spíš nechal doma."
"No tak si tam zavolej", podal mi pan Wagner svůj mobil.
Když se Zuzana ozvala a já jí referoval o nastalém problému, klidně mi odvětila, že mi foťák s filmy přendala z tašky do kufru. Aby se nerozbil!
O ženských vlastnostech už byly popsány stohy papíru. A přece nás pořád překvapují.

Další zajímavý okamžik nastal, když jsme vyšli před letištní budovu. Původně nám říkali, že z letiště jezdí autobusy. Jenže jsme je nedokázali najít, tak jsme se rozhodli pro taxíka. Doma nám řekli, že by to mělo být něco kolem 300 franků. Pan Wagner tedy našel jednoho poloarabského taxikáře, se kterým dohodl, že 300 je suma, za kterou se na La Defense můžeme dopravit.
Spokojeně jsme se usadili a vyjeli.
Velmi brzy jsem pochopil, že dopravní předpisy ve Francii fungují na základě dobrovolnosti. Změny směru bez blinkru a nedodržování nejvyšší povolené rychlosti jsou tu na denním pořádku. Co mě ale fascinoval asi nejvíc, byla řidičova jízda přes světelné křižovatky.
Nemluvím o projíždění na oranžovou nebo čerstvě spadlou červenou. Ze vzdálenosti 100 metrů viděl, že spadla červená, ale dál se ke křižovatce přibližoval stejnou rychlostí. Na její hranici lehce spomalil, rozhlídnul se a zase vyrazil.
Při takovém stylu jízdy jsem se věru nedokázal kochat pohledem na osvětlenou Baziliku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (jinak Sacré-Coeur). Taxametr vesele naskakoval a když překročil 220 FRF, objevil se před námi komplex mrakodrapů.
Na čísle 245 se auto i počítadlo zastavily. Fajn, řekli jsme si, ušetříme pár frantíků.
Jenže když se pan Wagner vydal za milým taxikářem s 260 frankama, se zlou se potázal. Zkrátka: asi okrádají všude.

V pátek jsme, poměrně bez problémů, našli FRAMATOME a rychle se stali jeho součastí.
Strašně se mi líbilo, jak začíná pracovní den: nejde ani tak o to, že se chodí na devátou a dělá se do nějaké šesté, ani o politiku open office.
Když přijde zaměstnanec do práce obejde všechny kanceláře, kde má známé. S každým si potřese rukou, prohodí pár společenských frází ("Bon jour, monsieur!") a jde dál. Po půlhodině se takto přivítá s těmi, co už jsou v práci, ale protože už mezitím přišli další, může pokračovat dalším kolem. Dokonce jsem si tam všiml člověka, který celý den nedělal nic jiného než obcházel kanceláře a zdravil a zdravil...

Další šok jsem utrpěl, když nás vzali do místní kantýny. Tam nabízeli 8(!) druhů jídel, obrovská kvanta ovoce, desertů, salátů, příloh, nápojů. Při prvním obědě jsem tam chodil dokolečka jako v Jiříkově vidění. Měl jsem chuť na všechno a podle toho taky vypadal můj výběr: tác přetékal a měl jsem co dělat, abych to spořádal. Nakonec se mi to ale povedlo a je pravda, že večeřet už jsem nemusel.
Vzpomněl jsem si na to, jak naši letci popisovali stravování ve Franci před začátkem 2.světové války. Francouzi si tyto návyky zachovali dosud.

Spojení s domovinou (hlavní důvod cesty) jsem navázal, nicméně chvíli trvalo, než jsem naše hostitele přesvědčil, že potřebujeme místního providera.
Pana Wagnera jsem naučil základním pracovním postupům s počítačem. Vyžadovalo si to sice hodně oboustranné trpělivosti, ale myslím, že se nám to docela povedlo.

Francouzské ženy jsou hezké, když svou fyziognomii příslušně podpoří. Na české a slovenské, za stejných výchozích podmínek, ale nemají ani náhodou. Byl jsem proto rád, když ten týden skončil.

No a na závěr to nejlepší: zpátky jsem cestoval sám ve středu. Měl jsem obavy, že, při mé neznalosti francouzštiny, by z toho mohly být nepěkné komplikace, ale nakonec jsem to zvládnul i se svou angličtinou a v letadle už vládl jazyk Pepíků.
Poněkud nepříjemnější bylo, že jsme měli 5-hodinové zpoždění, takže na mě málem nepočkal na Ruzyni škodovácký šofér.
To bylo tak: seděli jsme spokojeně v hale, pročítali tisk a občas vzhlédli, zda se k našemu terminálu už neblíží nějaká okřídlená potvora.
Když se, s půlhodinovým zpožděním, letadlo skutečně objevilo a zakotvilo na stojánce, spokojeně jsme si vydechli a instinktivně sáhli po příručních zavazadlech - už budem brzy nastupovat.
Zavazadla, která jsme "obětovali" (viz. techniky nakládání výše) útrobám Boeingu, a cathering postupně naplnily toho drobečka, ale, s posledním kufrem se nejen zavřely vrata bachratce, ale zároveň se letadlo oddělilo od chodby, která mu měla "předhodit" i nás!!
Vzápětí zazněla anglická zpráva, že letadlo má poruchu a že hledají způsob, jak nás do vlasti dopravit!!!
Když nás instruovali, že si nastoupíme do přistavených autobusů, které nás odvezou na jiné letiště(!), byl jsem už poněkud nejistý, to přiznávám.
Jenže v momentě, kdy jsem zaujal místo ve třetím z busů, přišla zpráva, že si máme vystoupit a vrátit se zpět k terminálu!!!
Dozvěděl jsem se, že poletí poslední dnešní let do Prahy a má pár volných míst, takže se to hodí!
Vyfasoval jsem novou letenku a přemýšlel, co se asi stalo s těmi, kteří zmizeli v těch předchozích dvou autobusech. Je pravda, že jsme je už neviděli.
Další otázka zněla, jak se daří mým zavazadlům, které byly před pár hodinami, v pohodě, naloženy do porouchaného letadla, ale tady už mi mohla pomoct jen prozřetelnost (bohužel ne moje).
Do toho dalšího letadla jsem se skutečně dostal a skutečně mne dopravilo do Prahy.
Batožina nově přidaných cestujících, celkem logicky, na pásech nevyjela, ale na reklamacích nás požádali, abychom, zatím, nešíleli, protože by, těsně před půlnocí, mělo přiletět ještě jedno letadlo - to, které mělo poruchu a naše kufry.
Skutečně přiletělo, tak proč se vzrušovat, no ne?

Několik zajímavých fotek z cesty
zamračená Paříž z nejvyššího patra mrakodrapu Framatome 1: Palais Des Congrés, ...
 zamračená Paříž z nejvyššího patra mrakodrapu Framatome 2: Tour Montparnasse, Tour Eiffel, Maison DeRadio France, Statue De La Liberte, Bois De Boulogne, ...
 a takhle to vypadá pod mrakodrapem: fontána Agam, Crédit Lyonnais, Générale, ...

obchodní čtvrť La Defense od hotelu IBIS: GAN (Společnost pro národní pojištění, 166m), Boulevard Circulaire, les Miroirs, Orion
 Vítězný oblouk (Arc de Triomphe) na náměstí Charles-de-Gaulle Etoile
 Place de Trocadéro-et-du-11 Novembre se sochou maršála Focha, vlevo Cimetiére de Passy (náhrobky Debussyho, Bernarda, Fernandela, ...)

pohled z Trocadéra (Pallais de Chaillot) na Jardins du Trocadéro, Seinu, Pont D´Iéna, Tour Eiffel a Champs-de-Mars (Martovo pole). Zlacená kopule Invalidovny (Hotel des Invalides), za ní Musée d´Orsay. Pod Eiffelovkou École Militaire, budova UNESCO, Ministerstvo turistiky a životního prostředí.
 Martovo pole z Trocadéra 2
 a takhle vypadá komplex Trocadéro - zleva doprava: Musée de la Marine (Museum námořnictví), Musée de l´Homme (Museum člověka), Pallais de Chaillot, Musée du Cinéma Henri Langlois (Museum kinematografie)
Eiffelovka vypadá opravdu monumentálně. Má 300 metrů, 7000 tun, 1652 schodů, nátěr obnovovaný každých 7 let, plošiny ve výškách 57m, 115m a 276m. Postavili ji v roce 1889.
 École Militaire (Vojenská škola). O její založení se zasloužila Madame de Pompadour v roce 1773 - pro chlapce z nemajetných měšťanských rodin. V pozadí Maine-Montparnasse (209m).
 Musée de l´Armée (Museum armády) z Place des Invalides. V pozadí kopule Invalidovny.
Avenue du Mal Galliéni, Pont Alexandre III. Vlevo Grand Palais (Velký palác), vpravo Petit Palais (Malý palác). Aérogare des Invalides, M.A.E a Palais Bourbon (Bourbonský palác).
 Pohled na Národní shromáždění v Palais Bourbon z Pont de la Concorde. Za Napoleona rekonstruováno v řeckém stylu (architekt Poyet). Za Velké francouzské revoluce konfiskován - sídlo Rady pěti set.
 Rozvodněná Seina pod Pont Alexandre III (Světová výstava 1890). Vlevo Eiffelovka, vpravo střecha Velkého paláce.
Place de la Concorde (náměstí Svornosti). Osmiúhelník o ploše 84000 m2, 8 podstavců: Bordeaux, Nantes, Brest, Rouen, Lille, Strasbourg, Lyon, Marseille. Roku 1793 tu byla gilotina Ludvíka XVI., Marie-Antoinetty, Dantona, ... Od r.1833 obelisk (23m) z luxorského chrámu (Egypt). Kašny napodobují fontány na náměstí Sv.Petra v Římě. Vlevo Hotel Crillon, uprostřed Hotel de la Marine, vpravo začíná Tuilerijská zahrada.
 Les Champs Elysées (Elysejská pole) z Place de la Concorde k Vítěznému oblouku.
 Église Sainte-Marie-Madeleine (kostel sv.Máří Magdalény) = Madeleine: 20m korintské sloupy, brána s reliéfy na motivy Desatera. Vysvěcen r.1842, do té doby: soudní budova, banka, knihovna, burza, obchodní komora a v roce 1837 dokonce přestavován na nádraží!!!
Opera - na řetězech sedí unavený p.Wagner
 Deštivý Louvre poprvé
 a podruhé
Justiční palác
 Notre Dame chrám Matky boží
 Portál katedrály Notre Dame
Karel Veliký se svou družinou
 Zajímavý dům na začátku bulváru St.Michel
 Bulvár Saint Michel
Sorbona
 Pantheon poprvé
 a podruhé
Záplavy z hotelu IBIS
 Pyramidy ve čtvrti La Defense
 Velká archa - dominanta čtvrti La Defense
Pohled na čtvrt La Defense zpod Velké archy
 Rozkvetlé sakury ve čtvrti La Defense
 Fontána IBIS
Náměstíčko malířů
 Bazilika Nejsvětějšího srdce Ježíšova (Sacré-Coeur)
 Ze Sacré-Coeur je krásný výhled.
Když je hezky. A to nebylo.
To není socha! Tak si pařížané vydělávají u Sacré-Coeur
 Pigale - hříšný bulvár - pohled vpravo
 a vlevo
Slavný Moulin Rouge se stále víc ztrácí mezi nově postavenými budovami
Návrat do života;)