Tento rok / Seznámení / Dětství / Dospívání / Život / Tohle mám rád / Moji oblíbenci / Chat ...

Tak tohle jsem já Jaroslav Vávra, těší mě!

Životní motto: Dopřej mi, Pane, abych v boji, který jde životem našel odvahu udeřit a riskovat a mám-li vyhrát - dej, aby to bylo podle zákonů, a aby se pravda a čest přitom udržely vysoko, a mám-li prohrát, abych našel sílu postavit se u cesty a pozdravit vítěze, když půjde kolem. PIERRE de COUBERTIN

Už chci, vším unaven, jen smrt a věčný klid a nemuset zas a zas poznávati, jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt, jak holí žebráckou se za velikost platí, jak hrubci šlapou něžná srdce v prach, jak na rytířskost číhá smyčka katí, jak sílu obrů uhlodává strach, jak tupost, t u p o s t, TUPOST vrchovatí, jak jazyk umění je sevřen v kleštích, jak moudří pro lotry dřou jako mourovatí, jak prostá, jasná PRAVDA sklízí leda smích - když blbci na trůnech jsou ctěni víc než svatí... Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven, jak tě však, Lásko, mám t o m u h l e nechat v plen? WILLIAM SHAKESPEARE sonet 66 (Sbírka sonetů)

Tak jsem těch 40 let zdárně zavšil. A protože je potřeba dál poznávat nepoznané, zamířil jsem hned 3.ledna na Milevsko, kde se na rybníku Růžená konalo Mezinárodní mistrovství České republiky na ledové ploché dráze. Počasí bylo ideááální, mrazivo, nebe jako šmolka a já si záhy našel strategické místo v závodnickém depu, kde jsem si všechny stroje i jezdce mohl hodně zblízka prohlédnout.		7.1. nám na angličtině Christian (lektor) vymyslel 2 soutěže. Nejdřív jsme hráli Neverending story (Nekonečný příběh), který spočívá v tom, že hráči navazují na předřečníka a ten, co neumí pokračovat, prohrává. I když by bylo zajímavé ten příběh vyprávět v angličtině, převedu jej do našeho jazyka. Christian se zmínil o Kanaďanovi Bobovi, který celý svůj život strávil v Tichomoří, kam se po pár letech v "chladné" Kanadě vrátil. Jednoho dne lidi na tichomořském ostrově překvapil sníh, napadlo ho 5 metrů a to bíle svinstvo zavalilo školu, kde uvěznilo děti. Místní občané požádali Boba (přecejen se sněhem přišel v Kanadě do styku) o radu ... "Jerry, continue", předal mi náš Amík slovo. Tak jsem začal mluvit o tom, jak Bob uspořádal soutěž ve stavění sněhuláků, přičemž ten sníh musel být od školy. A předal jsem slovo Pavlovi. Po 2 minutách trapného mlčení z mého spolužáka vypadlo: "No idea." Christian tedy navázal tím, že se jedné rodině podařilo postavit 6-ti metrového sněhuláka a tím byly děti osvobozeny. Ale, co čert nechtěl, v noci přišla bouřka a blesk sněhuláka oživil. Pavel dostal druhou šanci. Nicméně opět zaujal pozici mlčícího brouka. Své vítězství jsem korunoval tím, že jsem příběh dokončil - lidé si mysleli, že sněhulák je hodný, ale jakmile začal odnášet střechy, vytrhávat stromy a demolovat auta, domy a další, vypukla ve městě panika. Vyděšení občané se opět obrátili na Boba, který zavolal mariňáky. Ti nasadili tanky, děla a plamenomety. Za chvíli bylo po sněhulákovi a Bob se stal starostou. Další soutěž spočívala v tom, že jsme měli napsat příběh a použít v něm co nejvíc slov, která byla napsána na tabuli: (cold - zima): freezing (mrzne), chilly (svěže - chladno), subzero (pod nulou), fresh (svěže) (heat - horko): heatwave (sparno), boiling (vaří se), scorching (vedro) (rain - déšť): pour (lít), pouring (liják), drizzling (mžení, drought (sucho), flood (záplava) (storm - bouře): blizzard (sněhová bouře), hurricane (hurikán), tornado (tornádo) Měli jsme na to 5 minut, za každé použité slovo byl bod. Po uplynutí času jsme si měli příběhy doplnit a ten druhý měl příběh dokončit, se stejnou podmínkou - za každé slovo bod. Ve svém příběhu jsem použil všech 15 slov, šlo to jako po másle. Když jsem pak převzal Pavlův list, doplnil jsem tam zbývajících 6 a tornádo a hurikán zopakoval. Četl jsem první a bylo to 8 : 8. Pak četl Pavel můj příběh a, i když se snažil, nestačilo mu to na lepší výsledek než 17 : 23.
16.1. jsem nehodlal mlčet k překrucování pravdy a napsal 2 příspěvky pro MF DNES.		24.1. se nesmazatelně zapsal do mého života tím, že využil páteční 13. komnatu Zity Kabátové k návštěvě slavné herečky v LDN Motol. Cestou na Anděla (kolem 13:00) přistoupil do tramvaje mladík s velmi krátkými napomádovanými vlasy, který snad neměl kolena, protože v těch mrkváčích jeho nohy vypadaly jako chůdy. Své "vystoupení" začalo otázkou na řidiče, jestli tramvaj jede na Albertov. Po kladné odpovědi odkvačil do zadní části vozu, aby se zase za chvíli vrátil do prostoru prvních dveří, tentokrát přikrášlen velkými štítovými kouřovými brýlemi a takto vymóděn blokoval dveře celé 3 zastávky. Ptáš se, proč mě zrovna tohle zaujalo? Za chvilku se to dočteš. Kytku v Novém Smíchově jsem nekoupil (když se tam nedostanu, přece ji nebudu tahat celý den ssebou), zato tam měli krásného keramického pejska (hrál si s míčem). Řidič autobusu č.167 pojal jízdu k nemocničnímu komplexu jako rallye, takže záhy oznamoval na dispečink, že mu odešel přední tlumič. Měl jsem to brát jako znamení, že dělám chybu? Na parkovišti před LDNkou stálo auto Televizních novin TV Nova. Když jsem vcházel do budovy, doufal jsem, že to naši komerčňáci nepojali jako svůj obvyklý lov senzací a paní Zitě se nepřitížilo. Paní ve vrátnici mě nasměrovala do prvního patra, 4. skupiny. Návštěvní hodiny jsou o víkendu až od 14:00, takže mi tu zbývající čtvrthodinku vyplnily 2 náboženské pracovnice, jejichž debata o hloupé moderní kultuře byla opravdu výživná. Přesně ve 2 jsem překonal další překážku, zamčené dveře na oddělení a po pár krocích na mě vystartovala vrchní sestra: "Co hledáte?" "Mno, chtěl bych za paní Kabátovou." "A vy jste příbuzný, rodina?" "Ne, já jsem její fanoušek." "Tak to nevím. Nemáte ani kytku!?" "Ale zato mám pejska." ale to už se za tou čarodejnicí zavřely dveře pokoje č.11, odkud byly slyšet jen úryvky hovoru: "Je tu za Vámi ... ne ... to potom, po té návštěvě" Vzápětí se opět objevila na chodbě a "Tak můžete, na chvilku. Paní Kabátová je tam u okna." Huráááá!!! Najednou jsem pocítil závan trémy. Vstoupil jsem do pokoje, kde ležely 2 staré ženy a já pokračoval v improvizaci: "Dobrý den. Dobrý den, paní Kabátová." Herečka se snažila rozpomenout, ale jen chvilku: "Jéé, Vy už jste tu byl." "Ne, jsem tu poprvé." "Ale jste někomu strašně podobnej." "No, já viděl včera Vaši 13. komnatu a Vaše životní motto mě přimělo za Vámi dnes zajít. A proto, kdyby Vám náhodou trable přelezly přes kolena, nebo kotníky,..." "jojo, já už teď jen ke kotníkům." "tak jsem Vám přinesl tohodle pejska, který zavrčí, zaštěká a ochrání Vás." "Jeeee, ten je sladkej, jak kouká, to bude bratříček támhletoho" (na poličce opravdu stál jeden keramický pes, ale ten můj byl hezčí ;-) ). V následujících deseti minutách jsme probrali spoustu věcí (100-letý horizont, golf, počasí, mezilidské vztahy) a já dámě českého filmu slíbil, že se v dubnu za ní zase zastavím ("jojo, já to tam mám všechno dohromady"). Když jsem pak v tom nádherném odpoledni, s překrásným věnováním k podpisu (100. roku 2009), radostně scházel na tramvaj, chtěl jsem se o své nadšení podělit. Na Albertově (14:40) do tramvaje naskočil náš "známý". Opět bez brýlí, opět se ptal, jestli tramvaj jede na Průběžnou, opět si brýle nasadil v zadní části vozu, opět se postavil do prostoru předních dveří. Deja vu?
K narozeninám jsem si koupil nádobíčko na squash, který jsem si na konci minulého roku konečně vyzkoušel. A je to sport, kterému se budu víc věnovat. Tak se třeba někdo přihlásí, aby mě vyklepnul. Na třetí pokus už jsem skoro Márovi set vzal.
6.2. večer jsem šel fandit kolegovi Michalovi Čermákovi, který se svým výkonem kvalifikoval do sobotního finále (skončil nakonec 36.) Red Bull Crashed Ice (http://www.redbullcrashedice.cz/). Kromě uznání borcům, kteří se na bruslích spouštěli do ledového koryta, jsem si odnesl postřeh o české povaze. Těch diváků, kteří se vysmívali pádům, machrovali, jak by to sjeli oni a přitom seděli na prdeli, pokuřujíc a popíjejíc. Přemýšlím nad tím, že se příště také přihlásím.
V sobotu 7.2. za mnou do Prahy přijely děti, aby se zúčastnily turnaje Vítězný UNOr v karetní hře UNO. Pravidla, podle kterých se hrálo, byla poněkud odlišné (hlavně předbíhání byla nečekaná novinka), než jsme aplikovali doma, ale hlavně Verča si brzy zvykla. V prvním kole sice ještě obsadili oba ve svých skupinách poslední místa, ale 2. kolo, které Verča vyhrála a Tomáš skončil 4., rozhodlo, že Verče těsně uniklo finále A. Po konečných bojích tak Verča získala diplomek za 12. a Tomáš za 20. místo. Organizátoři byli překvapeni účastí z daleké Plzně, obzvláště v případě příjezdu na otočku, ale za tu radost v dětských očích to fakt stálo. Jen budeme víc trénovat s novými pravidly, no.

10.2. jsme si s Jitkou zase zkusili míčový sedmiboj, tentokrát halový. Po zkušenostech z letního jsme do něj nevstupovali s cílem vyhrát, protože jsme kvůli Jitčině zdravotnímu stavu neměli jak a kdy trénovat, nicméně jsme věřili, že neskončíme poslední. Při původním počtu a skladbě 14 párů jsem věřil ve 12. místo a doufal v první desítku.

Začínalo se líným tenisem a hned první zápas předznamenal, jak to bude vypadat. Vedli jsme nad Martinem Kocandou a Katkou Fodorovou v tie-breaku 6:3, ale ani jeden ze 3 mečbolů jsme proměnit nedokázali, i když šance určitě byly. Jitka si stěžovala, že se jí špatně hraje proti světlu skleněné stěny tělocvičny, takže jsem proti dvojici vysokých (Lukáš a Katka Zahoříkovi) zvolil strany tak, abychom 4. a 5. hru hráli se světlem v zádech. Bohužel jsme ale situaci opět nezvládli a prohráli 1:3.

V ping-pongu jsme proti Ondrovi a Kláře prohráli jasně první set 12:21, ale pak jsme se zvedli a po boji srovnali (21:18). Jitka pak propadla z taktiky, když se odmítla "tlačit" ke stolu a dát pauzu pro konsolidaci sil v důležité chvíli, ale soupeř byl lepší-vyrovnanější a vyhrát si asi zasloužil. A opět nás ve druhém zápase čekali Lukáš a Katka. Po taktické stránce jsme do zápasu vstoupili tím nejlepším způsobem - převálcovali jsme je 21:10 a byli na koni. Ve druhém setu nám soupeř utekl až na stav 10:19, jenže pak jsem se několikrát trefil zázračně na stůl a za srovnaných 20:20 se šlo do koncovky. Štěstíčko se od nás odklonilo, ale výsledek 22:24 byl přesto slibný. Právě pod tímto dojmem jsme do rozhodujícího setu nastoupili a změna stran za stavu 11:7 naději přiživovala. Když jsem to pak probíral zpětně, rozhodlo o naší prohře v koncovce 3. setu, tentokrát 20:22, několik detailů. Často totiž stačilo prostě jen míček vrátit na půlku soupeře, rozhodně porazitelní byli.

Z losu nohejbalu jsme nebyli nadšení vůbec, protože nám Petr přiřadil Honzu se Sašou, kteří v létě kopacím disciplínám dominovali. Možná právě proto, že jsme neměli co ztratit, skončil 1. set naším vítězstvím 10:8. Jitka byla sice lehce v šoku, ale já věděl, že to odpovídá stavu na hřišti. Je fakt, že soupeř v dalších dvou setech zabral, ale my mu hodně pomohli tím, že až příliš Jitčiných podání letělo do autu. Už to byla tradice - v boji o 4 body jsme museli porazit Lukáše a Katku. A ani tentokrát se nám to prokletí zlomit nepodařilo, nechali jsme jim prostor u sítě, což byla chyba. A taky se mi povedlo hlavičkovat s brejlema na nose (nestihnul jsem si je sundat, ten míč byl moc rychlý), což se na nich podepsalo a na mém nose taky.

V pavouku volejbalu (podle beachových pravidel) jsme byli nasazeni do 2.kola a mohli jsme si tedy Michala s Lenkou prohlídnout. Věděli jsme, že to bude těžká bitva, že v podstatě nechybují. V první setu to ukázali i nám, kdy jsme se na těch 8 bodů hodně nadřeli, ale kromě těch 2 hloupých příjmů na prsty, jak jsem na to zvyklý ze šestkového volejbalu, nemám čeho litovat. V druhém setu už i Jitka pochopila, že svým tvrdým podáním je vyhlášena a boj končil dramatickou koncovkou - 14:16. Později naši soupeři celou disciplínu vyhráli, k čemuž jsme jim poblahopřáli. A co myslíte, kdo na nás čekal v "suterénu"? Ano, správně, Lukáš a Katka. Při své výšce byli velkými favority, ale my bojovali a opravdu jen kousíček nás dělil od velkého překvapení. Ve 3. setu už jsem pro křeče skoro vzdal, ale to bych nebyl já. Basketbalové šestky jsme zahájili proti tradičním celkovým vítězům - Viktorovi a Renatě. Po odházení holek jsme vedli 2:0, což jsem já nedokázal navýšit ani o jeden koš a Viktor trojicí čistých hodů tak mohl rozhodnout. Pouhé dva koše jsme dali také proti Josefovi s Alenou, tentokrát každý po jednom, a opět to na vítězství stačit nemohlo. Před házenou si Jitka začala stěžovat na své pochroumané rameno a proti Martinovi s Katkou dala jen jednu sedmičku, zatímco já dal všechny, ale protože Jíťa vytěsnila jen 2 hody soupeřky, šli jsme znovu do oprav. A tady musím zatleskat - přestože se moje partnerka stavěla k pádu na zem pod odhodu odmítavě, tak proti Aleně právě díky dotažení hodu vytvořila náskok, který už jsem já udržel a mohli jsme slavit. Kopané penalty mi zase ukázali, že chytat umím, takže jsem jak Filipa (s Andreou), tak Ondru (s Klárou) vychytal, ale dost těžko můžu, když sám proměním jediný kop ze 4, vyčítat Jitce, že netrefí bránu, že? Podtrženo sečteno: s umístěním spokojenost (10.), s mnoha dílčími výkony také, ale chce to ještě víc zapracovat na strategii a taktice a naklonit si štěstěnu. Děkujeme všem 3 našim fanouškům a příště povzbuzujte, hoši!

18.února jsem se rozhodl splnit Tomáškovi jeho přání - být v doprovodu českých fotbalistů na Euru. Hlasování vítězů bylo jednoznačně podvodné, ale za námi stály desítky přátel a kamarádů a to je to nejcennější.
Tímto chci poděkovat všem, kteří nám v tom pomáhali. Někteří pravidelným hlasováním, jiní navíc i šířením po svých známých.

Poslední únorový víkend patřil opět Halovému mistrovství republiky ve Stromovce. Po něm už mezi mými autogramy najdete téměř všechny české reprezentanty.

Od března dělám konzultanta v NextiraOne Czech s.r.o.

Když jsem se dozvěděl, že o velikonočním víkendu budou na Mísečkách Mistrovství republiky v běhu na lyžích i Evropský pohár skikrosařů, nebylo co řešit:
V polovině dubna jsme si s Bráškou udělali výlet do Východních Čech. Kromě fishparty v Hradci Králové (piškvorkový tým Ťululum bác, vedený Honzou Flekem, skončil 6.) jsme ulovili 3 nové turistické známky, prošli stezky kolem planetária, hodně si povídali a relaxovali.

A následující víkend jsme si zase užili s Tomáškem, který má spoustu fotek na své stránce. Povolání popeláře má své zvláštnosti.

Na Mistrovství republiky ve squashi jsem byl upozorněn Kájou a jsem rád, že jsem konečně do své podpisové sbírky sehnal Honzu Koukala. Kromě našeho bezkonkurenčně nejlepšího hráče jsem uspěl i u zbývajících semifinalistů, takže spokojenost. To, že mě zachytil hledáček fotografů u finalisty Martina Štěpána, jsem zjistil až po více než měsíci, když jsem si na prohlížení oficiální fotogalerie našel čas.

Výročí a svátek jsem slavil, jak jinak, aktivně.
Na Štvanici začalo ECM Prague Open: V dalším týdnu jsem si pak popovídal se svým vzorem z mládí - Thomasem Musterem.	Na Zličíně lákali k Adidasu Lukáš Bauer, Martin Jakš, Lída Formanová a Standa Bartůšek:	Sice by se mi hodilo něco teplejšího, ale ...
V Plzni jsme si s dětmi zadováděli u Milka kamionu: A jako bonus ulovili Šárku Záhrobskou.	Jako dárek k svátku jsem si koupil in-liny a hned si ověřil, že bruslit prostě umím. Verča mě sice nabádala, abych se nejdřív naučil padat, ale to bych přece nebyl já.
10.5. jsem na in-linech absolvoval svůj první závod:	Ve chvíli startu jsme byli někde uprostřed velkého balíku a já si řekl, že se zkusím vyhnout té největší strkanici. Nejlepší způsob, jak toho docílit, bylo využít vzniklých mezer :-) Vzápětí přišlo první klesání a já chvilku přemýšlel: brzdit, nebo to pustit? Ten, kdo mě zná, ví, čemu jsem dal přednost. Asi jsem měl dbát na zvuky za sebou (škrrrrt, buch,...), doprovázené komentářem těch, co se ohlíželi ("Aá, první pády!"), ale já spíš doufal, že mi nikdo z těch, kolem kterých jsem frčel, neudělá vlnku :-) Kostky pod viaduktem anoncoval už startér, takže jsem je projel poměrně jistě a rychle. U Vltavy začaly docházet síly dalším soupeřům, kteří přepálili začátek a záplaty asfaltu mi dovolily postoupit zase o nějakých 10 příček. A pak už jsme stoupali zpátky k Výstavišti, kde 3,2-kilometrový okruh končil. Najednou mi přestala fungovat levá noha. Nezbylo než zatnout zuby, zavěsit se za jednoho soupeře, který mé indispozice využil a bojovat. Od hokejové haly Sparty se terén vyrovnal, objevili se první lidé, kteří tleskali a já už věděl, že jsem zvítězil. Místo závěrečného finiše, jsem fanoušky zdravil a děkoval jim za podporu. Cílový spurt tak byl jen takovým gestem právě pro fanoušky, předjet toho kluka přede mnou už jsem nemohl.	V nabrané rychlosti jsem potřeboval ještě tak minimálně 100 metrů rovinky, aby brusle samy ztratily svou setrvačnost. Jenže pořadatelé mezitím vytvořili pomocí zátarasů zatáčku dolů(!) k Průmyslovému paláci a řvali na nás "Brzdi!" Nezmohl jsem se na jinou odpověď než "No jo, ale jak?" Jak se mi to povedlo, to vážně netuším, ale pro medaili (za 16.místo) už jsem si pak dojel krokem.
Domluvili jsme se s Rasťom, že pojedeme opatrně, nebudeme se nikam honit, zarelaxujeme.
Do sbírky mi přibyl další mistr světa - šachista Vladimir Kramnik.	Na konci května jsme s dětmi podpořili handicapované na akci Žiju stejně jako Ty. Skvělým zážitkem bylo slepecké Člověče, nezlob se!, oba pokusy na bunge-runningu i ovládní vozíku po dráze, obsahující všechny překážky běžného života postižených:
Když není slyšet Když už jsem si uměl představit, jaké je to být nechodícím i nevidomým, tak další meta byla neslyšet. Ve svém věku už bych si měl umět čistit uši, ale ... Prostě jsem si v neděli, po všem tom shonu, umyl hlavu a, protože mi natekla do levého ucha voda, použil jsem vatovou tyčinku na její odčerpání. Když jsem ji ale vytáhnul, měl jsem takový divný pocit. Zakryl jsem si proto ucho pravé a ten mírný šum (běžící lednice, zpívající ptáci, posouvající se hodiny, lezoucí pavouci,..), který jsem vnímal do té doby, zmizel. Pokoušel jsem se několika způsoby se tohoto svízele zbavit, vyklepával jsem, ucpal si nos a fouknul, polykal, nic nezabralo. Nepodlehl jsem panice a věřil, že to do rána odlehne. Když se tak nestalo, bylo rozhodnuto - musím na ušní. Defekt měl ale několik vedlejších účinků: 1) protože jsem člověk zvídavý, tak muselo pravé ucho suplovat to levé, tudíž jsem se pootáčel pokaždé, když bylo vlevo něco zajímavého, 2) v metru si vedle mě, zprava, sedly 2 slečny. Úpěl jsem celou společnou cestu. Proč jsem si neucpal ucho pravé? To byl slovník, to byly výrazy, 3) začal se na mě projevovat podobný efekt, jako když člověka bolí sval a on se snaží přenášet váhu na jiné části těla, čímž si blokne i je. I ucho zdravé se mi začalo "zavírat". O zaměstnance NextiraOne se stará společnost ComfortCare. Stačí jim říct, že mám nějaký problém, oni seženou nejbližšího/nejvhodnějšího specialistu, na mě je pouze doprava na danou adresu. I paní Schwarzová, které jsem se dovolal (všiml jsem si, že sluchátko přikládám k levému čidlu sluchu), mi oznámila, že mě objedná na Železniční 37, což je kousek od Italské a kdy že tam tak můžu být. Byl jsem na Roztylech, takže jsem to odhadl na 30 minut, protože ulice Železniční byla nějakých 28 minut (busem 136 a 188) odtud, takže 9. hodina mi přišla jako stihnutelná. Nějak jsem zapomněl počítat s klasickou pražskou pondělní zácpou, kdy je lepší vystoupit a jít vedle autobusu, ale to mi zase tak nevadilo - těšil jsem se, že už brzy můj handicap přestane existovat - už mě to necitlivé ucho přestávalo bavit. Když jsem se v 9:10 konečně dohrabal na Železniční ulici, marně jsem hledal nějakou nemocnici! Ta ulice měla všehovšudy 6 čísel a všechno to byly rodinné domky v klidné rádoby vilové části. Tak zase zavolat do CC - objednán jsem byl na Železniční polikliniku (Italská 37), což bylo dobrých 40 minut od místa, kde jsem byl! Ještě, že kolem projížděl vlak, který mi zastavil a z hlaváku už to pak byl jen kousek. ORL bylo ve 3. patře, což mi nekorespondovalo se sdělením pí.Schwarzové, že mám jít do patra 2., dveře 269. Poslední hovor na bezplatnou linku mi to objasnil: pro nás, Nextiráky, jsou v nemocnicích speciální sestřičky, které se starají o to, abychom nikde nemuseli čekat. Ohlásil jsem se tedy u jedné takové usměvavé opatrovatelky, ta mě zadala do počítače a odvedla zase zpátky o štok výš. Co myslíš, byl jsem Julínkovného zbaven? Kdepak, v přízemí prý je automat. Cestou jsem potkal paní, která ječela na celou nemocnici, že má jen pětistovku. Před šedivou skříní stál pán a bezradně koukal střídavě na displej, střídavě na návod nad obrazovkou. Tam to bylo (koukal jsem mu přes rameno) celkem dobře popsáno: 1) stiskněte tlačítko Lékařský poplatek 30,-Kč na obrazovce, 2) vložte mince 10, 20, 50,- Kč nebo bankovky 50, 100, 200,- Kč, 3) mírný tahem odeberte potvrzení Pán se dostal jen bodu č.2, ale za to jej trpělivě opakoval. Ta padesátikorunová mince mu ale stále propadávala. Do toho tam přišel pravděpodobně matador zdravotnických zařízení a začal poučovat, co má chlápek dělat. Když i pod jeho vedením dvoubarevná mince zacinkala v korýtku pro vrácení mincí, škublo mi koutkem zadostiučinění. Vtom dorazila i tam baba s pětistovkou a drala se dopředu, mžouraje na návod. Navrhnul jsem bezradnému pánovi, že to vyzkouším se svými mincemi, když to ty jeho Hradčany neuznává. To by zřejmě neunesl, takže vylovil stovku. Zatímco transakce probíhala, položila paní svou první otázku: "Bere to i pětistovku?" To uvítal matador: "Ne, paní, maximálně 200." Místo přede mnou se uvolnilo a o zábavu při obsluze stroje (bez jakéhokoliv zádrhelu - měl jsem 20+10 Kč) se opět postarala baba: "A můžu to poskládat z dvoukorun?" Ukázal jsem na část "vložte mince 10, 20, 50,- Kč" s odkazem, že tam prostou dvojku nevidím. Regulační poplatky jsem začal podporovat;-) Nahoře jsem doložil platbu a začalo vyšetřování (ne, v rodině nikdo se sluchem potíže neměl). Popsal jsem svou blbost, což si doktorka ověřila a špunt propláchla koňskou stříkačkou, blééé. Protože jsem tam ale byl poprvé, rozhodly se ty opláštěné potvory pořádně vyšetřit. Když mi sestra do ucha troubila, to jsem ještě vydržel, ale proč jsem musel jít zase o patro níž a nechat tam ze sebe dělat cvičenýho šimpanze?;-) Sranda byla, že už jsem slyšel jako netopýr, takže ta sestra na audio-něco na mě fakt nemusela tak řvát ;-) Nandala mi sluchátka jako měl závozník Vojtík, do ruky vrazila váleček s tlačítkem: "Až uslyšíte přerušovaný zvuk, stiskněte tlačítko." Když jsem měl na uších sluchátka asi minutu, a pořád nic, vyrušila mě z koncentrace svým "Pořád nic?" Přiznám se, že jsem se cítil trapně a nesvůj, ale nakonec jsme to zvládli i s opakováním slov, která mi pak nějaký chlap šeptal/říkal (hluk, svíce, dub, číšnice,...). Doktorka mi pak výsledky rozklíčovala: "Slyšíte dobře. Opravdu nikdo v rodině neměl potíže?" "Ne, jenom když se mluví o práci(haha)." "Jakou práci?" "To je jedno, jakoukoliv (haha)." "Máte tam frekvenční pásmo, které slyšíte hůř. To je dobrá zpráva, ne?" "Na to, že jsem si sem přišel jen pročistit ucho, tak ani ne." Vyšel jsem na ulici, slyšel bzučení včel, poskakování vrabců, svítilo sluníčko, ale mě bylo tak nějak neurčitě.
Brácha na Plzeňsku Od 31.5. už víme, jak přijít na Buben i to, že nejkratší cesta vůbec nemusí být ta nejrychlejší, ale Kája nás snad nebude proklínat dlouho (nakonec: vymyslel si tu procházku sám).		Den dětí pak byl ve znamení návštěvy v Plzeňském podzemí, spousty zmrzliny a snahy přežít to úmorné vedro.
Léto s Bráchou 11.6. jsem se rozhodl zase jednou postavit osudu a nečekat, co s mými blízkými udělá. Bráchovi totiž operovali srdce, resp. dosluhující stimulátor na něj. Nejdřív jsem se dozvěděl od jeho mámy, že po vlastní úterní operaci museli Káju znovu otevřít, protože mu to krvácelo dovnitř. Když jí ho dali k telefonu, slyšela prý jen sípání. To rozhodlo, že prostě do IKEMu musím. V informacích byl Kája zapsán na pooperačním pokoji 313, kde ale neležel, protože ho přesunuli na resuscitační. Abych se tam dostal, musel jsem překonat dveře s koulí, oblíct si lékařskej plášť a už jsem stál u jeho lůžka. Ten pohled nebyl nic povzbudivého (rozřízlý hrudník, samá hadička, kyslíková maska,...) a Bráchu taky štvalo, že jsem přišel dřív, než mě k tomu vyzval. Nohu měl 6 hodin bez života, takže ten bubenský třes už ji netrápí. Bylo mi jedno, žes mě v tu chvíli nenáviděl, Brašule - musel jsem tam jít, mám Tě rád.		Tenhle snímek už je mnohem lepší:
I letos jsem (tentokrát sám) podpořil boj proti rakovině prsu svou účastí na Avon pochodu (14.6.).	V červnu jsme kompletovali sbírky ÖMV Snoopy magnetek i TESCO medailí. Aspoň někdo český uspěl v souvislosti s fotbalovým EURem.
Při příležitosti Mezinárodního mistrovství České republiky v cyklistice jsme s Tomáškem zamířili do Jižních Čech. Fotky jsou sice jen z Jindřichova Hradce, ale pobyt ve Vidově a Příbrami měl taky svá kouzla.
První červencový víkend jsem si zajel do Čelákovic na fotbalový turnaj o Pohár starosty. Při hledání dat narození ulovených brněnských hráčů jsem pak zjistil, že mě několikrát nasnímali pro svůj klubový web - asi nejjasněji několik vteřin kolem času 2:20 toho dokumentu.
14.7. ráno jsem si pochutnával na snídani, když najednou "Křup!" - sakra, co to v tom medu bylo? Jazykem jsem ale nahmatal, že mi chybí kus šestky dole vlevo :-( Ještě během dopoledne jsem radši vyrazil za Bráchou, který se fláká v poděbradských lázních po několika zákrocích na hnacích orgánech jeho organismu. Poděbrady jsou momentálně zvláštní tím, že nejkratší cesta je nejdelší, protože na ní člověk vjede do města, pak z něj zase vyjede, otočí se o 360 stupňů, vjede, vyjede a až 3. vjezd je korunován úspěchem. Samá rozkopávka, zákaz odbočení, jednosměrka a zákaz zastavení. Docela jsem se divil, že jsme se o Octavkou odstavili nějakých 300 metrů od Kájova hotelu. Po pálivém obědě jsme se vydali trochu potrápit nejen Bráškovy svaly, ale svými průpovídkami i ostatní návštěvníky potulující se kolonádou. Hlavně nás pobavila jedna maminka, která se tak líbily vzhůru stříkající vodotrysky, že vybídla svého chlapečka: "Pojď tam dát ručičku!" a pak mu spílala, že má urousané nohavice. Jj, ženský a fyzika. Pokud někdy zavítáš do města krále Jiříka, pozdrav od nás babičku, která se nedokáže odtrhnout od hlavní fontány lázeňského parku. Když si pak šel Kája kolem 18.hodiny zase odpočinout, vyrazil jsem k domovu - znovu jsem se jednou otočil, ale mnohem horší byl slejvák, který mě na dálnici donutil spomalit až na 100 km/h - bylo vidět na pár kroků a do toho Radiožurnál vysílal zprávy o tom, jak na Ostravsku louže způsobují aquaplanning. I díky psychickému vyčerpání jsem proto uvítal, že na Zbraslavi stopoval mladík, mířící do Vraného. Jenže ten magor se po 5 vteřinách zeptal, jestli jsem pro/proti radaru. Ještě když jsem mu odpověděl: "Jednoznačně PRO!" měl šanci vycouvat. Ale nedal si říct a zaútočil: "A jaký k tomu máte důvod?" "Mám hned 3: obranný, politický a taky ekonomický." Když ani pak nedal pokoj a snažil se mě přesvědčit kecy typu: "Amerika je největší světový agresor.", "Patříme do NATO, tak proč pomáhat Americe?", tak jsem si vzal slovo a vysvětlil mu, že "si pamatuju komunismus, takže StBákům nevěřím, že společně s nimi děláte Rusům 5. kolonu, zažil jsem rok 1968, vím, co znamená okupace a právě proto je mi špatně ze všech těch naivních mladých lidí, co nemají a nehodlají mít historickou paměť a hodlají si znovu a sami natlouct držku. Proč si ji ale mám natloukat já s nimi? Jdete slepě za fanatickejma hladovkářema, kteří nejsou schopni dát dohromady souvislou větu, jen omílají ty svoje naučené demagogie. Rusové zlikvidovali miliony svých lidí, stačí si připomenout Čečnu, Kavkaz, Afganistán... Kam to tady chcete (přijížděli jsme ke šraňkům)?" Zmohl se jen na "To je jedno, třeba tady" a vypadnul jak cukrák. A já se začal hurónsky řehtat, i když to vlastně bylo spíš smutné.
Vznikla povídka Polobotka.
Při repríze "Uvolněte se, prosím" 25.7. jsem se dozvěděl, že Milan Paumer bydlí v Poděbradech. Protože Kája tam ještě pořád bere kúry, rozhodl jsem se, že zkusím další svou šílenou akci - seženu podpis tohoto účastníka 3. odboje. Najít jeho adresu na internetu nebylo nic těžkého, je to stále pán činný. Původně jsem chtěl Bráchu použít jen jako předvoj, aby zjistil, kde je Čihákova ulice, protože 3.8. stejně do lázeňského města pojedeme. Bráška se asi nakazil mou akčností a v sobotu dopoledne mi volal, že má nejen podpis, ale také vizitku, že pan Paumer na mě v neděli čeká a že je to velmi příjemný starý pán. Chudáci sousedi, pokud spali, tak jim to dlouho nevydrželo. Ještě jednou děkuju, Brašulko! Mé nadšení nevyprchalo během celého víkendu a i teď, při psaní těchto vět, se mi chce zařvat: "Joo!!!" Sehnat tak podpisy bratrů Mašínů, to by bylo něco!!!
27.7. ráno jsme odvezli Verču na autobus směr Banská Bystrica a, když už jsme byli ve městě, tak jsme si prošli Vyšehrad. Kromě hrátek jsme si četli tabule bran, Jedličkova ústavu, kapitul a dalších budov. Když nás dech historie přestal bavit, výhled na Vltavu a Prahu se ve stoupajícím vedru neměnil, zastavili jsme se ještě na drobný nákup v Plaza Novodvorská a následně si zase zalezli do stínu našeho domečku. Byl to příjemný a klidný víkend - původně jsem chtěl vykázat svou pracovní činnost v minulém týdnu, ale nakonec to počkalo do pondělí.

1.8. jsme vyrazili do Tvořihrázi, kde Mára pekl ovci. Po jihomoravských polích pobíhali nejen srnci a zajíci, ale také čápi. Čas jsem si krátili rácháním v jezírku nad hrází, sezení u ohně provázané s konzumací tuhých i tekutých pochutin a v sobotu ráno přípravou (nadívání, zašívání, rožnění, natírání ...) obětimy. Jakmile se už ovce otáčela nad ohněm, prohnal jsem místní drobotinu v americkém i normálním fotbale, freesbee i jen tak. Odpoledne jsme vyrazili do Žerotic na soutěž hasičů, kde mě zaujala obě oranžová družstva, každé svým vlastním způsobem. Při odchodu mě něco kouslo do pravého lýtka. Když jsem viděl, co to bylo, pojala mě skoro až posvátná hrůza. No, a pak už zase žranice a žranice a žranice. Tomášek na chvilku odešel s ostatními dětmi (pro dřevo), takže mě překvapilo, že nebyl v posádce traktorku, který polena přivezl. Našel jsem ho u Vebrů na dvorku, kde obhospodařoval zvířectvo. Jak se mi smála Lída, bude to hospodář, žádný lamželezo nebo povítr. Že nemá pravdu, jsme jí oba ukázali večer, při smíšeném fotbale. Zatímco proti nám stáli 4-6 chasníků, místy limitovaných půllitrem, ze kterého vylévali zlatavý mok po celém hřišti, soupeřích, ale i spoluhráčích, naše družstvo tvořili (až na Pepu a mě) ženy a děti. Mára sice Tomíka bolestivě zasáhl do žeber (takže můj drobeček v slzách odkulhal - ale za chvíli už zase lítal v útoku) a moji fanoušci, místní típlice, mi poštípaly nohy tak, že jsem vypadal jako o neštovicích, ale to vítězství 10:9 za to fakt stálo. Na oslavu jsme s Martinem (i když to byl soupeřův brankář, tak slavil) zahučeli do jezírka, aniž bychom řešili plavky.
V neděli mi zvonil budík v 6, s tím, že představu odjezdu do Poděbrad jsem měl sedmičkovou. Dost jsem o splnění pochyboval, protože složit tu mokrou několikadílnou hromadu celt si vyžaduje mnohem víc času, ale nakonec jsme tam nenechali ani jeden bodák a přes mostek přejeli v 6:59. Pro šoféry: úsek mezi Havlíčkovým Brodem a Čáslaví je nový, ale označovat 20ticentimetrový afsaltový schod značkou Díky!, to je možné asi jen u nás. Za Kájou jsme dorazili v 10:15, což při spotřebě 4,1(!) a snídani v Moravských Budějovicích je skvělé. Na kurtech už se sice zástupci Amfory proháněli od 9:45, ale ještě před obědem jsem sehnal všechny její členy, kteří mi chyběli. Atmosféra tam byla poněkud "svázaná", ale když Vávra zařval při čtyřhře Hložek+Pitkin vs. Landa+Přeček své "A vo-vo-vo tom to jee!" (Milanovi se povedl nádherný return), došlo k jejímu uvolnění. S Kájou jsme se pak prošli kolem Labe, viděli přecházet ryby, překáželi cyklistům na jejich stezce a vůbec si užívali pohodu, počasí a klídek. Celý turnaj vyhrál Tonda Panenka, jehož je Tomášek velkým obdivovatelem (o pověstném vršovickém dloubáku jsem se mu leccos napovídal), takže můj syn využil příležitosti, že tenhle knírkatej kouzelník stál a seděl při odpoledním koncertě Rangers(10) těsně vedle něj: "Hrál jste moc dobře!" "Joo, líbilo se Ti to?" "Mhm." "A taky se mu líbil Bělehrad76", přidal jsem se. "To ještě musel bejt na houbách. Dětem se mají povídat pohádky, radši." "No, ale tohle přece byla pohádka, ne?" "To je vlastně pravda, mělo to dobrej konec." Když se pak Tonda, s medailí kolem krku a pohárem v ruce, loučil s Karolkom Dobiášem (seděl o patro nad námi): "Tak ahoj." Zamával mu Tomík své ahoj taky. Fotbalový virtuoz na něj kývnul "Pojd sem!", což můj klučina s tetelením přivítal. Když ho ale vítěz dekoroval svou zlatou medailí(!) se slovy: "Užij!", byla to opravdová pohádka. S Milanem Paumerem jsme si povídali zhruba hodinu (do Plzně jsme pak dorazili až před 22. - nést Tomáška s medailí kolem krku do schodů a pokojeným úsměvem na rtech vůbec nebylo těžké), o všem - o české společnosti, o činnosti skupiny Mašínů (snad se zase brzy potkají), o jeho návratu do vlasti, přečetl jsem si jeden z anonymů, které dostává,...
V srpnu se s námi loučila Lída	Poslední srpnový týden jsme opět po letech navštívili Chorvatsko. O pobytu jsem udělal presentaci, ve které je obsaženo vše podstatné.	Zlatých 1500 Protože se mi 1.9. povedlo, jako 1499., sehnat rektora-vizionáře Luboše Chaloupku, bylo jasné, že 1500. podpis přibyde o 2 dny později. V Luxoru totiž dělali J.Cimickému kmotry Eva Kantůrková, Čestmír Císař, Kamila Moučková a Mirka Čejková. V Kanzelsbergeru pak navazovali Michal Dusík (jeho komentáře z pekingské střelnice byly opravdu pochoutkou) a Štěpán Škorpil (kdo ho nezná?) knihou o poslední olympiádě. Nemá smysl uvádět, jak jsem všech 5 (Moučkovou i Cimického jsem měl už dřív) stihl. Chci se podělit o zážitek mnohem podstatnější. Oba komentátoři nám jako bonbónek předhodili, že by mohl dorazit Roman Šebrle (zubaře si mohl dál vychutnávat - mám ho) a od Parkanové také David Kostelecký a Mirka Knapková. V tom momentě jsem se rozhodl publikaci koupit Tomáškovi k narozeninám. Když pak Michal oznámil, že Romanův zákrok je složitější a ministryně asi zase zpívá, zredukovaly se řady čekajících sběratelů autogramů na 6 (knihu si koupili jen 2). Michal měl totiž u sebe klíče od Davidova auta. Jakmile brněnský střelec napsal SMS, akce na MO končí v 19:00, rozhodli se Dusíkovi (už přišla i manželka), že nebudou čekat v knihkupectví, ale zajedou si pro olympijského vítěze do Dejvic. Mí zklamaní konkurenti to tedy vzdali. Ne tak já. Můj pohled asi musel být přímo bernardýní ("David je jediný český olympijský vítěz, kterého nemám."), protože od komentátora zazněl návrh: "Tak jestli chcete, tak my Vás na ten Kulaťák vemem. Jestli Vám to teda nevadí." No ještě aby vadilo!!! Bafnul jsem paní Dusíkové autorské exempláře a tradá na Karlák. Cestou jsme probrali vše podstatné - od výkonů našich sportovců, přes reakce našich dětí na školu (mají 2 kluky - 4 a 10 let), až k čínské vyčúranosti a českému přechylování. Zatímco Michal pak v autě telefonoval (zítra letí s Tomášem Dvořákem do Bruselu), já navigoval řidičku na Julisku. A tam nás před Intercontinentalem čekal vysoký sympaťák!!
Strahov 6.9. jsme se s Tomáškem vypravili na Strahov, kde ladila formu česká fotbalová reprezentace proti ligovým Českým Budějovicím. Protože jsme přijeli víc než hodinu předem, mohl si Tomášek odběhnout na atletickou dráhu pro podpis Karla Poborského. Původně sice můj štírek dělal, jakože se stydí, ale stačilo mu to jednoslovně vyvrátit a už se jeho blonďatá hlavička pohybovala mezi lidmi, kteří dnes určují směr českého fotbalu. O vlastním zápase se vyjadřovat nebudu, spíš se soustředím na dění po posledním hvizdu rozhodčího. V tu dobu už měl Tomík se sbírce Marka Jankulovskiho (nehrál) a Zdeňka Grygeru (povídal si u zábradlí s kamarádem). Skupinu fanoušků, která čekala na přesun reprezentantů do autobusu, tvořili hlavně děti, z nichž ale málokteré vědělo, koho si to vlastně nechává podepisovat (znali snad jen Čecha, Sionka a možná Jankulovskiho), což se v našem případě nemohlo stát;-) Jako bonbónek se chci ale zmínit o jedno pošukovi (starší pán), který všechny čekající obšťastňoval svými hláškami o rekordech, které má. Když jsme mu ale nevěnovali moc pozornosti, upnul se na jednu blondýnku ("Jééé, to je hezká blondýnka, s tou bych se chtěl vyfotografovat!") a jako vrchol obšťastňoval každého procházejícího fotbalistu ("Jak se jmenuješ? Já si to vždycky pletu - seš Kováč, nebo Rajnoch? ... Já zaklel na Euru Rosickýho, aby nemoh hrát ... Mám 410 rekordů ..."). Honza Polák byl hodně rád, že jsem ho vysvobodil ze spárů tohohle magora žádostí, aby se s Tomáškem vyfotil. Petr Čech se pak zachoval jako správnej kapitán: "Tyhle vaše rekordy jsou trapné, nemyslíte?", ale milému vtěrkovi to vůbec nedošlo. Tomášek mi ještě v neděli, když jsme spolu poklízeli na Březové, přizvukoval, jak to bylo skvělé.
13.9. jsme zkusili s Tomáškem casting na dětskou roli v českém filmu. Jako zkušenost zajímavé, ale asi je dobře, že jsme už víckrát jezdit nemuseli.
Survival day A pak přišel další víkend, na který se nezapomíná. Hektika začala už ve čtvrtek 18.9., kdy se můj dopravce rozhodl přivézt uhlí, což mi sdělil v 11:35 a realizoval v 15:20. Dáša brblala, ale nakonec základní podporu maníkovi poskytla. Radši jsem ale z volejbalu přijel až kolem 22., abych se vyhnul usvědčení z blbosti. V pátek jsem se důkladně pobalil, protože Survival Day bylo třeba přežít i po stránce výbavy, takže u autobusu jsem strach neměl. Akce se konala v okolí Štěchovic, jen pár kilometrů od Březové. Dopoledne bylo tzv. rozehřívací. Během těch zhruba 2 hodin jsem přesvědčil jednoho kolegu, že pingpong hrát neumí, i když předtím přinutil našeho finančního ředitele konstatovat: "It was too big challenge for me!" Během prvních míčků jsem si hru soupeře "ošahal", takže pak stačilo jen vrátit jeho prudký servis z ruky a najednou se jeho hra rozsypala - nedokázal trefit mou půlku stolu ani z podání. Takto posilněn jsem se přesunul na beachvolejbalový kurz, na jehož mokrý a studený písek se chtělo jen těm největším odvážlivcům. Po obědě jsme pak vytvořili družstva, která byla rozlišena barvami triček (vpravo naše chůva spermoník) a bondovskými kufříky, které obsahovaly nejen různé technické vymoženosti, ale také šifry a úplatky. Vzápětí nás vyvezli do okolních lesů, kde ta pravá bitva o život začala. Na prvním stanovišti (Lukáš, Martin Š., Martina, Martin V., Petr) byla ve výšce 5-7 metrů napnuta lana mezi borovicemi, bylo potřeba vyšplhat po provazovém žebříku a následně přeručkovat nějakých 10 metrů, kde na 5. z nás čekala 1.indicie. Kdopak asi šplhal vzhůru jako první? Když ostatní viděli, jak rychle jsem dosáhl 2.borovice, následovali mého příkladu, takže místo původně potřebných 30 minut nám stačila pětina. Faktografická otázka z Bonda mě stála obě jablíčka, která jsem si vzal na posílenou, ale prvních 5000 dolarů bylo našich. Přesunuli jsme se na další stanoviště, kterým byla střelba na kachničky. Martin a Martina ulehli na karimatky jako první a já naší jediné ženě v týmu ládoval vzduchovku. Pravda, když jsem viděl úspěšnost její střelby - trefovala spíš krtky a ježky na nedaleké mezi, občas jsem musel vystřelit sám. Když jsem se chystal k prvnímu výstřelu vestoje, nevěřil mému zásahu asi nikdo. Když jsem ale uspěl i počtvrté, změnil se posměch v uznalé poklepávání na rameno ("Jardo, Ty děláš nějakej biatlon nebo tak něco?"). Mno, zkrátím to: 12 z 12. Na tomto stanovišti se také poprvé dostala ke slovu Martinova vyčúranost. Když mu spermoník předal vyhraných 5000, Martin je rozvinul k přepočítání a "ale dyť jste nám dal jen 4!" (tu 5. bankovku mi podal za zády). Spermoník se jal přepočítávat své zbylé dolary a nevěřil, ale nakonec se nám omluvil;-) Další stanoviště mělo být č.6, ale GPS-ka na Martinově krku nás odvedla k jedničce. Když můj ředitel ukázal směr, ve kterém by měla být šestka, nechtělo se tam nikomu - byl to 60%-ový svah. Jenže já měl za sebou trénink z Chorvatska, takže jsem nezaváhal. V polovině kopce, popíchán trním a bodláky, jsem zjistil, že ostatní dole čekají, jestli najdu cíl. Vylezl jsem, zatímco zbytek družstva zvolil stanoviště s autíčky. Na vydrholci (je odtud pořízena fotka SD1) nás předběhla družstva hnědých a zelených (podplatili řidiče 5000 dolary), ale zase jsem měl možnost si okouknout, jak se bomba (má ji na sobě na lavičce sedící Markéta na SD7) deaktivuje. Když nakonec ostatní oranžoví dorazili, přecvakli modrý i červený drát a pak jsme souhlasili, že nás řidič může převézt, když nám zaplatí 5000. V součtu s oškubaným spermoníkem jsme na stovišti vydělali ne 5000, ale 12000. Další stanoviště, 2 (hledání semtexu a patron minohledačkou - kdo asi hledal?) a 3 (paintball. Maskoval jsem se, přeskakoval mezi stromy, ale nakonec i mě žlutá kulička zasáhla), jen potvrdily naše vyjednávací schopnosti (z kufříku neubyl ani jeden z předmětů pro úplatky), naopak rozmnožily náš majetek a upevnily naše umístění v popředí soutěže. Našich 86000 (stanovišť bylo 7 po 5 tisících) sice nebylo největším obnosem, ale hodně zneklidnilo hnědé s jejich 104000 (přál bych Ti vidět protažený xicht Aksamitův, když se to dozvěděl). Další kontrolní otázka: kdo asi vyluštil indicie? Ve Štěchovicích jsme se, už bez Martiny a Miloše, nalodily na Posseidon a na palubě tohoto parníku jsme mohli ochutnat i další stránku bondovských filmů - kasino. Původně jsem si věřil v pokru (byl jsem jediný, kdo ho znal), ale nakonec se tam vnutil Jirka (vyhrál ho), takže já rozmnožoval naše jmění u rulety. Kolem 20. hodiny proběhlo vyhlášení vítězů (co myslíš, jaká barva byla nejlepší? Axáč sice vehementně protestoval, ale těch 15 flašek martini nám vzít nedokázal) a pak už jsem s našimi 97000 vstoupil do dražby, ze které jsem vytěžil červenou šusťákovku, létajícího draka (Tomášek měl mít v pondělí drakiádu) a pro Martina Š. koženou aktovku. Do finálového kola (flaška ChdP) nám zbylo jen 8 tisíc, které jsem přenechal Richardovi od vínových, ale ani to mu nestačilo, aby hnědé porazil. Domů jsem se dopravil kolem jedné hodiny, ale s pocitem vítěze a odhodláním využít tu euforii i v dalších dnech víkendu. V sobotu ráno jsem nejdřív namoštoval 6,5 litru z jablíček, vyzvednul děti a tradá s nimi na Pražský hrad, kde se opět po roce dojížděl cyklistický závod Praha - Karlovy Vary - Praha. Děti se zvěčnily jak s naším nejlepším cyklistou Romanem Kreuzigerem, tak s vítězem Ericem Baumannem. V neděli jsme se věnovali drobným sběrům (ořechů i jablek máme spoustu) a opravám a odpoledne, když děti zase odjely, došlo i na těch 20 metráků uhlí, takže jsem usínal příjemně unaven.
Od září jsme podporovali Martinu Divišovou ve výkresové soutěži Krysáci. Stačilo to na 3.místo. Na Březové jsem prosekal sousedčiny dřeviny a radoval se z nového autíčka. Základními body programu 42. týdne bylo: 1) školení (středa 15.10.) správců aplikace Wintell, které mělo mít za cíl, že práci, kterou teď dělám já, převezmou. Už od minulého týdne jsem proto připravoval presentaci, která byla podkladem pro školení, 2) v neděli jsem si vzpomněl, že jsem kdysi přislíbil, že někdy v tomto týdnu zajdu do Siemensu, který o mě měl zájem jako o talent, na 2. kolo pohovoru. Když jsem zjistil, že pohovor je v úterý v 17:00, oddechl jsem si a doufal, že to nějak stihnu. Kolem 15. hodiny úterní jsem se přistihl, že už mi z toho čumění do počítače hrabe (koukal jsem na monitor, myšlenky lítaly všude okolo a produktivita padala dolů jako index světových burz), bafnul jsem věci na volejbal a odjel k České správě sociálního zabezpečení, pro niž Siemens dělá. Přiznávám: presentace nebyla zdaleka hotova. Před dvojicí svých potenciálních kolegů/nadřízených jsem si na nic nehrál, jako při každém svém pohovoru, načež jsem se dozvěděl, že jsem na ně působil jako cílevědomý a pracovitý člověk a že by o mě moc stáli. Už na konci pohovoru jsem jim ale řekl, že moje odpověď bude (tehdy ještě na 60%) odmítavá, byť jsem si vzal čas do pátku. Při návratu na autobusovou zastávku jsem uvažoval, jak vyplnit čas, který mi zbýval do začátku volejbalu (20:30) a, protože Maddy byla v práci, zamířil jsem na Barrandov, kde podporovala Strana zelených svoji kandidátku na senátorku Helenu Illnerovou. Byli tam oba nejvyšší představitelé partaje (Bursík i Jacques), ale ty už mám podepsané od loňské demonstrace proti olympiádě v Číně. Najednou se z přilehlého parčíku "vyloupla" kulhající babka se sportovním batůžkem. Nikde žádná ochranka, už jen taková ta důchodcovská taška-dvoukolák chyběla. Rozhodně nevypadala na šéfku ČSAV. Její podpis se přidal k již dříve ulovenému kvintetu dalších kandidátů (Hannig a Klener na Praze1, Hurychová na Praze5, Baudyšová a Ježek na Praze9). Co jsem měl možnost s nimi mluvit, tak chováním jsou mi sympatičtí hlavně Ježek a Illnerová, ale volil jsem (po 3 absencích) v Plzni. Zaklapnout sešítek a zase tradá do centra, kde mě překvapila přesila volejbaluchtivých holek (6 proti trojici kluků). Asi mě, Álo, trápil fakt, že nemám to školení dodělané, ale jinak jsem se docela bavil, vážně. Domů jsem přijel ve 23:56, takže budíka na 5:25 s cílem, že ráno doženu, co je potřeba ještě doplnit a upravit. Byl jsem překvapen, že se to povedlo - když v 9:07 přijeli adepti na školení, měl jsem presentaci hotovou a pustil jsem se do nich. V 10:30 v T-Mobilu vyhlásili cvičný požární poplach, ale relax to byl jen na nějakých 15 minut. Někdy kolem 16. hodiny jsem už sice mlel z posledního, ale v té době už oba zbývající správci věděli vše podstatné a už jsme si jen hráli.
Konec října Ještě v pátek odpoledne se mi povedlo sehnat podpis Báry Nesvadbové přesně ve stylu Veni, vidi, vici;-) Nemusel jsem čekat, což by se možná dalo vysvětlit tím, že Bestiář už tolik netáhne. Večer jsem se těšil do Štěchovic, kde měla od 19:30 mít koncert trojice písničkářů Janoušek, Lenk a Redl, z nichž pouze Vlasta mi ve sbírce chyběl. Až cestou jsem si uvědomil, že mi po nákupu zbylo v peněžence pouhých 184 korun, což na vstupenky v téhle době nestačí. Protože ale v pátek z Prahy vyjíždí snad všichni, nestíhal jsem žádný bankomat a riziko se mi vyplatilo. Nejenže lístek stál 150, ale byl navíc poslední! Bylo mi docela jedno, že hrát začali až po 21. hodině, užil jsem si to a s 1599. podpisem se po půlnoci přikryl doma. Sice jsem původně chtěl vstát už v 6, abychom v Plzni s Tomáškem stihli Mistrovství světa ve střelbě na běžící terč od 9. hodiny, kdy souboj začínal, ale nakonec jsem si hověl dál a čekal, až budu probuzen. Po obědě u mámy jsme stihli alespoň 2.sérii závodu mužů. Podívali jsme se dokonce do míst, kde terče s kancem jezdily sem a tam. S dvacítkou medailistů z olympiády a MS jsme rozmlouvali anglicky i rusky, Norové a Finové Tomáška obdarovali odznáčky (Rusové mu je prý přivezou příště) a taky si nás natočila ruská televize. Ale nejzajímavější zážitek nastal až po oficiálním ukončení šampionátu. Mezi juniory na něm exceloval Michail Azarenko, který také při vyhlašování zastupoval celé ruské družstvo, takže jsme za ním vyrazili. Ve dveřích jsme prošli kolem ruského trenéra spílajícího zbylé dvojici, která se neobtěžovala na dekorování dorazit. Když jsem mladého Rusa dohnal, jeho reakce byla vskutku neuvěřitelná: "I am not Michail. He is standing over there." Z toho jsem pochopil, že ten, kdo přebíral všechny ty medaile, byl vlastně jen náhradníkem! A opravdu, Michail (s kamarádem prý odešli do hotelu) už nestál, ale seděl, hlavu v dlaních a kolem procházející členové výpravy ho častovali ironickými poznámkami. Být 80. léta, řekl bych, že na Sibiři právě obsadili jednu palandu. Snad abych ho nějak rozptýlil, požádal jsem ho "Ja ponimaju, čto sečas eto net samyj lučšij moment, no može mne podpisáťsa?" Udiveně se na mě podíval: "Počemu, čto slučilos?" Ujistil jsem ho, že vím, jak se situace má: "Tvoji medali polučil kto-to drugoj." Že je pěkně rozhozený potvrdil: "Kto ich polučil?" na což mu odpověděli lidé z jeho týmu. Po návratu do Černic jsme se s Tomáškem pustili do přezouvání pneumatik, aby nás na Šumavě počasí nepřekvapilo. Můj malý spolupracovník záhy získal potřebnou zručnost a hever i klíč v jeho rukou jen kmitaly. Pak jsme kola ještě na benzince dohustili. Když pak v hlavních zprávách ČT1 Standa Bartůšek uváděl reportáž z plzeňské soutěže, volali jsme Verču, že možná budeme v televizi, i když jsem tomu vůbec nevěřil. Ale fakt jsme tam byli - Verča jen vydechla "Teeeda, tati!" a Tomášek začal tancovat nadšením.
Několik záběrů z Rejštejna
Salming Cup První listopadové ráno jsme s Tomáškem vyrazili do Prahy na florbalový Salming Cup žen. Protože jsem ale pro T-Mobile v pátek připravil akci Týden SMS zdarma od 1.11., tak jsme nejdřív zajeli zkontrolovat, jestli akce běží a funguje. Moc jsem nevěřil, že nás vrátný pustí oba dovnitř, ale moje obavy byly liché a Tomášek byl tedy prvním, kdo mou aktuální kancelář viděl. Mám tu bonbóny a čokoládu, takže si to užil. Spokojeně jsme si plácli, protože i JUKON funguje spolehlivě. Ve srovnání s předchozími akcemi, na kterých jsme spolu byli (basketbal, volejbal, fotbal) bylo nepravděpodobné, že by si Tomáš mohl hru vyzkoušet, bezpečnostní opatření byla zbytečně přísná - byl to mezinárodní turnaj (Švédsko, Finsko a Švýcarsko tvoří absolutní světovou špičku). Nejdřív jsme tedy jen fandili a po skončení prvních 2 zápasů sbírali podpisy. Tady asi stojí nejvíc za zmínku Martina Čapková, naše nejlepší juniorka, která žádost o podpis mého syna považovala za hloupý žert svých kamarádek ("Čí je to dítě?") a podepsala se až poté, co jsem se do toho vložil. Ve zbytku dne jsem se pak ještě několikrát setkal s posměšky známých našich hráček v hledišti, ale já si stejně myslím, že jen záviděli, že o jejich příbuzné je zájem, zatímco oni sami nedokázali nic. Ve 2. třetině 3. zápasu (Finsko-Švédsko) se uskutečnila soutěž v nájezdech na brankáře. Organizátoři rozhodili do hlediště 5 míčků a ti, co je chytili, si mohli vyzkoušet své umění na hrací ploše. 2 z míčků skončily v rukou švédských juniorek, které seděly kousek od nás. Ve chvíli, kdy moderátor vyzval majitele míčků k příchodu na hrací plochu, se Mikaela Johansson (brankářka) snažila svého "uhlíku" rychle a nenápadně zbavit. Ani žádná jiná její kolegyně do toho jít nechtěla, takže jsem vybídnul svého čertíka a za chvilku už jeho šešulka poskakovala k mantinelu, vítězoslávně třímajíc trofej. Náš reprezentant přišel na řadu jako 3. a celá hala jej povzbuzovala. Protože ale měl hůl zahnutou na druhou stranu, nedokázal zvednout míček pod víko a stejně jako zbývající 4 adepti neuspěl. Jako cenu útěchy ale dostal modrý náramek blížícího se světového šampionátu. Druhou šanci (Salming potřeboval ty ceny udat) jsme dostali ve 2. přestávce posledního zápasu (Česko-Švýcarsko). Tentokrát si Tomáš míček ulovil proaktivně sám a na řadu šel jako první. Už věděl, že to doprava zahnutá hůl řeší, takže neomylně zvedl míček nad pravý beton Nebezpečného Karla a pak si vychutnával aplaus zaplněné haly, držíc hokejku nad hlavou a spokojeně se usmívajíc. Odměnou byla litrová flaška od sponzora turnaje. Cestou na sedadlo si s ním chtělo plácnout několik juniorských reprezentantek a i ostatní diváci uznale kvitovali jeho přehled. Když pak naše dospělé reprezentantky házely do hlediště svoje čepice, je snad bez debaty, že jsme ani jeden neodcházeli prostovlasí.
Tipovací soutěž Jako tvor hravý jsem vyhlásil tipovací soutěž, ve které bylo úkolem co nejvíce se přiblížit počtu podpisů v mé sbírce na konci roku 2008. Vyhlášení soutěže nalezneš o pár odstavců níže.
Prodloužený víkend 14.-17.11. Páteční beseda o šikaně v Tomáškově škole byla velice zajímavým představením, ve kterém si sice hlavní roli zahrála přednášející psycholožka, ale i já si střihnul menší roličku ;-) V sobotu ráno jsme se synkem zašli na ženský ligový fotbal. Viktorky (3. tým ligy) vzaly Slavii (2.) bod za remízu 1:1, a to ještě můžou sešívané blahořečit štěstěně, která jejich branku uhájila v 2. poločase před soustavným tlakem našich děvčat. Kromě Tomáškova nadšeného povzbuzování ("Dáme góla, dáme! Sítě roztrháme! Koupíme si nový, budou ocelový.") došlo i na obvyklé zpestření o přestávce - uzmuli jsme jeden kopačák;-) Do sešítku pak přibyly podpisy 3 českých reprezentantek, které byly také vůdčími osobnostmi svých týmů. Nedělní dopoledne bylo sice ze začátku lehce zamračené, ale nakonec to negace vzdaly a já byl k smíchu 2 fanynkám El Niňo (na posměšky jsem zvyklý, ty už mě od cíle neodradí). Najít prostory, kde tento náš nejlepší stolnotenisový klub hraje svá ligová utkání, byl docela oříšek (kdo si umí představit starou ukrajinskou ubytovnu, ten ať si tuto představu ještě o 50% zošklivý), ale ty 4 úlovky mi to vynahradily. A pak tradá na Maxiautogramiádu do Luxoru. Z inzerovaného seznamu 120 osobností jich dorazila jen něco přes polovina, přičemž větší část už jsem ve své sbírce měl, takže těch 24 přírůstků znamená aktuální výsledek 1746. Když jsem JUDr. Dlouhého (duchovní otec a autor námětu Četnických humoresek) pozdravoval od Vlaďky, tak na mě nechápavě koukal a v jeho očích se jiskra pochopení neobjevila ani poté, co jsem mluvil o bydlišti, či nedávných narozeninách - tak jsem se s ním, nejen pro Tebe, Vlaďko, nechal vyfotit. Výsledkem té megaakce je pak ještě jedna zajímavost, na kterou mě upozornila spisovatelka a historička Jarmila Nováková. Naše setkání na Novotného lávce před pár dny na ni zapůsobilo natolik, že o něm napsala do svého blogu, tak si taky počtěte. Jasně, ti, co mě znají, vědí, že jsem reagovat musel.
Odvážnému štěstí přeje Když jsem ve středu 19.11. dorazil na křest Povídek Zdeňka Svěráka s ilustracemi Jaroslava Weigela, kterého znají Cimrmanovi stoupenci jako odborníka na dílo dramatické českého všeuměla, byl docela šok, kolik lidí přišlo. 40-minutová fronta byla sice nepříjemná, ale rozhodl jsem se nepředbíhat jako moji sběratelští konkurenti a ukázalo se to nejen jako spravedlivé, ale i správné. Křest kuchařky Evy Filipové, jejíž kmotrou byla Andrea Čunderlíková (Ina z Nemocnice na okraji města), totiž byl zorganizován vpravdě "chytře". Nad schody v Kanzelsbergeru seděly 3 baby, jejichž neoblomné "Máte pozvánku?" způsobilo jednak odrazení lovců autogramů, jednak ale také to, že ve chvíli, kdy jsem schody vystoupal já (15 minut po zahájení akce), sedělo v kavárně pouze 6 známých a příbuzných obou dam. Jakmile byla kniha (fotky Ivety Kopicové jsou opravdu excelentní) vypuštěna do světa, bylo nás 7 pozváno na rautík v podobě ochutnávky receptů. Už jsem nelitoval, že jsem si zapomněl v práci pití - džusů tam bylo několik. Kromě jemného řízečku s bramborovou kaší jsem si dal pár jednohubek, z nichž nejlepší byla ta s rokforovou pěnou a oříškem, ale další trapásek se váže k mističce s tlačenčičkou. Kromě horčice se na ní nacházela ještě paprička. Nechtěl jsem sežrat jen maso, tak jsem sezobnul i tu červenou ozdůbku. To byla blbost!!! Vzápětí jsem měl pusu v jednom ohni;-) Tak jsem to ještě zajedl ovocným košíčkem a 2 čokoládovými dobrotami a radši se dal na strategický ústup. Basketbalové utkání mezi ženami USK a Hainautu mělo začít v 18 hodin, takže jsem paní pokladní v 18:10 požádal o jeden lístek, na což mi ale ona odpověděla, že už skončil první poločas, takže můžu jít zadarmo(!). Vysokoškolačky francouzský tým převálcovaly, ale obě reprezentantky hostů se mi i v té depresi podepsaly. Po skončení zápasu sháněl hráčky k mikrofonu komentátor ČT4. S Lindsay Whalen neměl problém, ale Swin Cash (ostatní holky ve žlutém už jsem měl dřív) se mi podepsala a utíkala na antidopingovou kontrolu, což jsem mu také na jeho otázku odpověděl, čím jsem se ale pasoval na hlavního zákulisního organizátora ("A je možno s ní mluvit?"). Tak jsem ho alespoň potěšil svou žádostí o autogram. Mělo to jedinou chybu - oslovil jsem ho jako Marka (Svačina), zatímco to byl Honza (Smetana);-) Ale co, jídlo jako jídlo;-) Ve čtvrtek mě trápil souběh akce v Luxoru (Tlučhořovic rodinka) a Kanzelsbergeru (Zoufalé manželky). Obě začínaly v 16 hodin, takže jsem se 10 minut poté při výstupu z metra na Muzeu stále ještě rozhodoval, které dát přednost. V Paláci knih Kaiser s Lábusem pojali celou záležitost dynamicky. Při tom jsem se dozvěděl, že dole (Bebarová, Čárová, Juřičková) už je to zase na pozvánky. Možná mě to mělo odradit, ale mě to naopak nabudilo. Překecal jsem Kubu, aby se nebál a šel to taky zkusit. V patře znovu bylo vymeteno, takže jsem zamířil rovnou ke třem gráciím (Zawadská pobíhala mimo) za pultíkem. Opět zafungovalo osvědčené téma Jarin, nebo Jaryn? a Kuba jen zíral, jak se bavíme. Korunu tomu nasadila právě Valerie: "Jarin/Jaryn - jak kdy. Ale ten můj je s tvrdým, většinou." Pak jsme ještě vyšlápli do Radioservisu, ale tam byl jen Šíp se svou Všechnopárty a už končil, takže hurá do Plzně za Tomáškem na házenou. Mělo to jedinou chybu - Tatran Prešov hrál v hale Lokomotivy už ve středu;-) Takže jsme s Verčou spočítali délku strany čtvercového parku a šířku jeho chodníku a se synkem rozhodli, co nepatří do množiny jablko, hruška, banán, broskev, mrkev, meruňka. Schválně: přijdeš na slovo souřadné a nadřazené k té skupině?;-) Páteční Ebrova vánoční sešlost byla zdlouhavá a docela nudná (těch 5 podpisů to nevyvážilo), takže jsem si zašel na Strahov pro další trapásek na Prague squash open. Už samotné nalezení hřiště bylo zajímavé, protože o tom turnaji nevěděl vůbec nikdo z místních a o východní tribuně tuplem ne - ještě, že světové strany umím určit;-) Hráčky 6. světové desítky (Noom -NL, Saffery - Wal, Moverley -Ang) jsou studené jen zdánlivě, dá se s nima celkem dobře kecat. Když jsem tam znovu viděl Honzu Smetanu, neodpustil jsem si poznámku "To je fajn, že se potkáme nejen na basketu :-)" (he he he, jak když hrbatej padá ze schodů). Ještě, že má Kaufland otevřeno až do 22 - i díky vyvalenému obličeji prodavačky, které jsem řekl o 3 plátky anglické slaniny (jdu si udělat ham&eggs - dá si ještě někdo?) se mi nakupování líbí;-)
Prostějov Volejbalovými hvězdami nabitý lídr ženské ligy VK Prostějov zavítal na hřiště Tatranu Střešovice. Podmínky V hale na Sibeliově ulici nejsou pro diváky právě ideální, ale jinak to byl docela hezký zápas, hlavně Brazilka Solange Soares (servisem z výskoku) a Belgičanka Jolien Wittock (macatá, ale její smeče byly pěkně jedovaté) se mi líbily. Jakmile bylo po zápase (napínavý byl jen 2. set), čekal jsem u vchodu do tělocvičny, když vtom jsem si uvědomil, že tudy přece hráčky vycházet nebudou! Rekognoskace terénu mě zavedla až k lavičce, která jako jediná oddělovala divácký a hráčský prostor. Tak jsem ji prekročil, no. Hráčky hanáckého týmu se naštěstí ještě protahovaly, ale ve chvíli, kdy jsem oslovil trenéra Čadu, se jaly hromadně odcházet do šatny. Tehdy teprve začal ten správný šrumec: "Danka, možem Vás poprosiť od podpis?" "Ale iste." "Nikolo, Gabika, můžete i vy?" "Elisha, may I ask you to sign me down? You too, Joli." "All of us?", zažertovala libero Češka Markéta Tomanová. "Yeah, all, .. please." a všichni jsme se tomu žertu smáli. Zašpuntovali jsme úzkou chodbičku a holky samy žádaly ostatní spoluhráčky: "Nejdřív podepsat!" Poslední 2 byly Ivana Bramborová a výšeuvedená Brazilka. Mladá Slovenka má dětský podpis, takže se jala lamentovat: "Budem sa musieť naučiť nejaký poriadny podpis." "Ty krávo, Ty sa nefiš podepsat, ne?" vložila se do toho Jihoameričanka směsicí češtiny, slovenštiny s moravským akcentem. Když jsem pak vyšel do mrazivého večera, bylo mi vnitřně teplo nejen proto, že z celého ženstva hostů mi chybí jen Míša Jelínková (nevím, jak mi proklouzla, možná proto, že nehrála) a Ruska Pušněnkova, která do Prahy vůbec nepřijela, takže jsem si ty švédské kuličky v IKEe zasloužil (1780).
Z prdele klika na konci listopadu Když jsem se v sobotu úplnou náhodou v MF DNES dočetl, že publicista Martin Komárek pokřtí v pondělí v Academii svou novou knihu, nemohl jsem na křtu chybět. Na Julisce sice odhalovali osobnosti Dukly Praha pamětní desku Jaroslavu Vejvody, ale to bych to za dětma nestihnul. A protože následný přesun do Plzně byl tentokrát bez honičky, musel jsem si to v úterý vynahradit. Posuďte sami: od 17:00 v Kanzelsbergeru Pavel Šrut a Galina Miklínová, od 17:30 ve Fišeru Martin Ryšavý, od 18:00 volejbal v Karlíně a v 19:20 sraz s Veny na Národní třídě. K tomu bylo potřeba přesunout auto na Karlínské náměstí, aby bylo víc po ruce než na Vyšehradě. Přestože mě práce trošku zdržela, parkoval jsem u kostela v 16:57 a uvažoval: na Václavák dorazí vždycky hodně lidí, zatímco do Fišera přijdeme maximálně ve třech, takže nejdřív na Staroměstskou, odtud 1 zastávka A-čkem, pak 3 B-čkem a po hodině v tělocvičně zase 4 B-čkem. Tento plán ale vzal za své, jakmile se jal autor hledat ve svém tlustém dvoudílném románu, co nám přečte. Takže v 17:37 (Ryšavý ještě pořád listoval) jsem to zabalil, v 17:50 opouštěl Dům knihy a v 18:04, spocený jako myš, zvonil u vchodu do Obchodní akademie. Byl nás ideální počet (5 na 5) a všechny 4 sety náš tým vyhrál. Své příbramské kámošce jsem rámě nabídnul pozdě, ale to nezkalilo dojem z večera, včetně koncertu (Ála jako součást Akademického orchestru ČVUT) v Betlémské kapli. Následující den byl opět nahuštěný, ale protože mě ještě 16. hodina zastihla na Roztylech, akci Strom života (začínala v 15) jsem nevzdal jen proto, že já prostě věci nevzdávám. A vyplatilo se! Kromě autorky knížky Petry Braunové (jsme oba narozeni v lednu, tak jsem dostal věnování "s láskou") mi tak přibyl hodně cenný zakladatel Ligy proti rakovině Zdeněk Dienstbier (jeho motto "Kdo chce, ten může" je mi hodně blízké) a bývalá hlasatelka Heda Čechová (také matka herce Vladimíra Čecha). V Luxoru byla už knížka o Číně taky pokřtěna, takže stihnout večerní volejbal (první set jsme projeli, ale pak jsem začal podávat) se dalo. Ještě před školením jsem nám s Tomáškem objednal lístky na nedělní házenou v Lovosicích (byl to poslední termín pro objednání) a pak 5 lidí z T-Mobilu naučil Wintell. Jak jsem se v pátek dozvěděl, tak někteří z vás nevědí, kdo to byl Ota Pavel, takže zisk podpisu jeho bratra Huga neocení, ale já byl spokojen. A dostáváme se k jádru té kliky. Na podvečer jsem si naplánoval návštěvu ping-pongové ligy mužů. Volba přesunu do Dejvic vlastním autem byla hloupost, protože v pátek jezdí Prahou snad všichni, co mají řidičák, takže jsem ho odstavil u Nextiry a šel na metro. Měl jsem sekeru a dokonce chvíli zvažoval, jestli to má ještě smysl. Ale proti mně jdoucí Bohouš Josef mi správnost rozhodnutí potvrdil! Když mi pak na Hradčanské 2 bezdomovci zazpívali a zatancovali Everybody loves somebody sometimes, nevadilo mi ani to, že čínské opory bratislavského Satexu zůstali doma. S Šestákem ("Ježišu, Slovák!") a Benčem jsme si pokecali o životě a cestou domů jsem měl v dušičce příjemně.
Sněženky a Machři První prosincový víkend jsme si s Tomáškem zajeli do Mariánských Lázní, kde se utkaly Sněženky (mladé šachistky - Jacková, Němcová, Cmylite a Ušenina) s Machry (Karpov, Hort, Olafsson a Uhlmann). Před vstupem do hotelu Cristal Palace, kde se figurkami tahalo, jsme se prošli po kolonádě.
Dan Brown - Andělé a démoni Knihu jsem sehnal za 5 dní a stejnou dobu mi trvalo její přečtení. Varování o obtížnosti první třetiny se ukázaly lichá, nicméně několik připomínek jsem formuloval.	Vánoční večírek	Soutěž o nejlepší cukroví Ve chvíli, kdy se tipovací soutěž zvolna chýlila ke konci, rozhodl jsem se vyhlásit soutěž další. Předpokládal jsem sice, že opět mnozí budou poukazovat na divnost soutěže, včetně podezření, že budu někoho zvýhodňovat, ale já to risknul a doufal, že několik "bláznů" se najde. Soutěž měla motto: kdo z vás má nejlepší cukroví? To se zjistí jediným způsobem: někdo ochutná jednotlivé vzorky. Rozhodl jsem se na sebe tuto odpovědnou a náročnou roli vzít. Vyřešil jsem i technické detaily - předat své vzorky mohou adepti několika způsoby: 1) osobně, platí nejen pro pražské, plzeňské adepty. Do konce roku se můžu (a možná i Tebe pustí manžel(ka)) vyskytnout i v jiných částech České, případně Slovenské republiky, když se na tom dohodneme, 2) poštou, či jiným poslem - Na Vrškách 218, Nová Březová, 252 45 p.Zvole u Prahy - cukroví je nejlepší čerstvé Nakonec se našly 3 odvážlivkyně: Ála i Iveta jsou také kozorozi, takže dokáží předsudků nedbat, Blanka dokázala překonat i Jiříkovy zdravotní potíže. Obzvláště u mé bratislavské kamarádky se vstřícnost ("to je krásne uhodené") velmi cení.
Vyhlášení výsledků tipovací soutěže Než zazní fanfáry a budou předány ceny, kratičké zhodnocení: děkuju všem, kteří tuto soutěž nepovažovali za hloupost, na kterou nehodlají věnovat pár vteřin, případně nezastávali názor, že tuto soutěž můžu neobjektivně ovlivnit tím, že budu někomu nadržovat - jak říkal Brácha: je vidět, že tihle mě moc neznají. Pocta patří všem 23 tipujícím i dodatečně tipující Anetě (1925), která však do soutěže nebyla oficiálně zařazena. Martin (1) sa k celej situácii postavil svojim typickým sposobom - čiernu pásku cez oči, ja nepotrebujem zvíťaziť. Na druhou stranu Flíček (2121) to radši přestřelil. Ano, vím, žes mě chtěl motivovat, Honzíku, ale těch 400 za měsíc, to prostě nešlo. Skupině tvořené Kacz (1801), Balakou (1800), Álou (1794)), Riámkem (1792), Adrianom (1790), Nikou (1783), Jirkou (1782), Ráďou (1761) a Palinom (1720) vzkazuju: nedržte se při zemi, víc mi věřte. Erža (1820), Blešula (1822), Pavel (1833), Iveta (1835), Soňa (1845), Briare (1851) i Bíba (1869) byli svými tipy zhruba v oblasti, na kterou jsem si osobně věřil, ale ani jim to nestačilo. Inču i Verča nastřelili hodnoty, které visely vysoko, ale nakonec tomu okolnosti chtěly, že ani odhad okolo 19 stovek (1896, resp. 1900) nestačil. A teď už přicházejí medailisté: Milena stihla svůj původní tip (1749) ještě před uzávěrkou opravit a i když těch 2008 byla spíš nadsázka, vyneslo jí to třetí místo. Pavla si dávala, jako obvykle, načas, taktizovala, ale i jí se to vyplatilo - 1944 jsem sice překonal, ale diplom za 2. místo jí nakonec patří. A teď tuš a fanfáry!! Kájův původní tip odpovídal Milenině finálnímu. Pak ale přehodnotil jeho numerologický význam a rozhodl se pro mnohem slavnější letopočet - 1969. Odchýlil se tak pouze o 3 podpisy od jinak významného čísla (1972), který se skvěl na stránce http://rodinavavrova.webzdarma.cz/sign.htm ve chvíli, kdy ohňostroje ohlašovaly příchod roku 2009.

"Tak jedem, madam!"

Přihlašuju se do tenisového kroužku (mimo jiné s Laco Batíkem, Maťo Vannayem, Tomášem Gulíškem), ze kterého se později stane záloha slavného klubu TJ Lokomotiva Bratislava. V Lokomotivě vyrůstal např. i špičkový slovenský tenista - Karol Kučera (hráli jsme spolu jednou a byla to pro mne hořká pilulka - 0:6 0:6).

V lednu dostávám diplom inženýra elektrotechiky.

1. vědomostní. Odpovídali jsme na 28 otázek, tak jak jsou připraveny pro finálové kolo televizní soutěže, tj. odpověď na otázku začíná na písmeno, které si soutěžící vybere. Na odpověď bylo 6 vteřin, stejně jako v televizi. V našem případě včetně zapsání na připravený papír. Měl jsem 19 správných a to stačilo pro postup do druhého kola.
   Připravuju ukázku vědomostního testu, ale ještě nejsem hotov - proto ta kurzíva. Pokud si chceš vyzkoušet své schopnosti, klikneš sem.
2. takticko-strategická. Ve dvojicích jsme zaškrtávali jednotlivá políčka trojuhelníku na principu piškvorek. Se svými zkušenostmi z této hry jsem tu dominoval.

Finišuje projekt Utahovák matic pro jadernou elektrárnu Lungmen, takže chvíle jako tyto byly čím dál tím zřídkavější.

Odevzdali jsme americkému investorovi General Electrics špičkové zařízení pro jadernou elektrárnu na Tajwanu. To víte, když už je to jednou v novinách, tak je to holt pravda. Ve skutečnosti je to zařízení nefunkční, protože prvořadé bylo Utahovák matic vyexpedovat, ne ověřit jeho funkci. Po úspěšném předání zařízení zákazníkovi jsem začal vážně přemýšlet o odchodu ze Škoda JS,a.s. Týden dovolené jsem to probíral ze všech stran. Plusy a mínusy nakonec vyústily v 80%-ní potřebu změny. Po návratu z dovolené jsem předložil vedoucím představitelům projektu dopis, ve kterém jsem je informoval o reálném stavu, který předtím odmítali vzít na vědomí. Odpovědí byl pokyn vedoucího projektu nesdělovat tyto skutečnosti dál(!). Tím přidal na "odchozí" misku vah dalších 10%. V soukromé rozmluvě mi pak řekl, že buď budu dělat na utahováku dál, nebo budu muset odejít. Tak jsem si začal hledat místo.

Měl jsem se nejdřív vyléčit, ale nebyl na to čas.

Jarní vycházka

Motivem celospolečenské besídky byl český film. Kromě obrovské žranice (as usually) se soutěžilo o zajímavé ceny: Domácí kino, DVD a CD přehrávače. Úkol, najít mezi ostatními přítomnými další osoby z filmu (Marečku, podejte mi pero), jsem zvládl se svou obvyklou fantazií a drzostí, takže bylo jasné, že jednu cenu mám "doma". Individuální úkol, obejít všechny stánky s českými filmy (Básníci; Rozmarné léto; S tebou mě baví svět; Dobrý voják Švejk; Princezna se zlatou hvězdou na čele; Slavnosti sněženek; Limonádový Joe; Jáchyme, hoď ho do stroje; Pyšná princezna; Marečku, podejte mi pero), splnit filmový úkol (zabaletit; přejít kladinu; přebalit posranýho Matesa; odvézt Švejka k odvodu; rozseknout mečem jablko; zahrát písničku; vyhrát poker; předvést judistický chvat; zavázat střevíček; podat pero se svázanýma rukama) nebyl taky závažný problém. Horší už to bylo s vypitím panáka po každém splněném úkolu, ale z toho jsem se taky dostal;)
No a pak přišla soutěž družstev, kde jsme měli sehrát pohádku O Perníkové chaloupce. Pokud máte v sestavě právníka, obchodníka a dámu, je to úkol těžký, ale když se do toho ponoříte tak, jako já (proříznutá držka je nutnou podmínkou), neskončí to trapasem.	Kdo je ježibaba?;)	Zatímco porota vyhodnocovala nás i naše konkurenty, získal jsem, za individuální úkol, DVD přehrávač. Z pěti družstev jsme skončili čtvrtí a odnesli si Kroniku 20.století. KENO hlídky (viz. další foto) jsou dobrý propagační trik.	Kdo jiný by měl poděkovat?

Po skončení ročního pobytu na ubytovně využívám 'detašované' bydliště na Březové.

Absolvoval jsem 'generálkové' vyšetření s výsledkem: úplně zdráv (až na tu hlavu?);) Člověku, který už přežil Krista, se takový verdikt musí líbit.

Tomášův svátek

Kluci na sněhu

Další moje dítě?

Výměna se švagrovou

Slovenská rodina

Na začátku roku je hodně svátků, při kterých se sejde celá rodina SAZKA vyjela na Kokořín

Stretávka STU v červnu

V létě jsme se tradičně vypravili do Strelník a na Liptov

V práci jsme dostali čipové karty s fotkama, tak tu hrůzu dám i sem:

Rok končí spuštěním projektu Prodej vstupenek, jehož jsem byl projektovým manažérem, takže k podobným žonglérským vystoupením zase není čas:(

V únoru jsme si zajeli na svatbu Ivana Dimoše

Výlet na Ameriku (do těchto lomů byli v letech 1949 - 1953 posíláni političtí vězňové komunistického režimu)

Pátek 13. nemusí být jen smolný

Bratislava

Toulky Prahou

Folková Ohře
	Strašlivá podívaná	Zdeněk Šmíd	Karel Plíhal

Od Nového roku jsem nastoupil ve společnosti VISICOM CZ.

Březen byl poněkud smutný, ale zlé časy se MUSÍ přežít. Železná tyč nakonec zůstala ležet a dál rezivět, místo ní jsme si s Tumim udělali výlet na Vyhlídku.

Čekání na obsluhu

Sycení hladových

Ohňová pohoda		Když se Káča rozjede,...
Chutnalo, kuchařko!		Ti, co přežili, šli na Vyhlídku

Červen - pánská jízda
na brněnský Autosalon (děkuju, Bíbo)		a do Boskovic (díky, Petře a Lucko).

Červenec - Karlík slavil v Líšnici.

V srpnu jsme navštívili Okoř

Dětský den - na Březovou přijela návštěva z Olomouce

Výlet do Olomouce (děkuju, Pavlo)

Parta (Fine, Pája, Radim, Smíšek, Tumi) zajela na Ameriku
Karlštejn	U ohně	Klára a Karlík
Malá Amerika, Na Velkou, Bráškové na Velké, Velká Amerika

	Během listopadového výletu do Bratislavy jsem si konečně mohl zblízka prohlédnout pořádnou mísu na salát.
	30.11. jsem vyhrál piškvorkový turnaj Komunitního centra Angel, Verča nakonec skončila 4.

Na Nový rok jsme si postavili s Jirkou, Kájou a Tomáškem Sněhulačku:

14.ledna se na Březové uskutečnila drobná oslava mých 37.narozenin (Anďa, Pavla, Kája, Ríša)

V Imperial Tobacco jsem si mohl prohlédnout formuli od McLarenů

Když je člověk uvolněný, dělá i po třicítce spontánní věci (3.3.)

4.3. jsme si zajeli do Harrachova, kde jsme si udělali s Pavlou, Kájou a Tomáškem výlet k Mumlavskému vodopádu

Pár foteček ze srázku Jinaku (18.), při této příležitosti byla recitována básnička k svatbě udy a čendy

VISICOM CZ se přestěhoval, takže jedna fotka kolegů (Libor, Klára, Markéta) v nových prostorách

Pajštún	Část teamu	Galeje přes rybník - na jednom břehu bylo potřeba sestavit vor a pak musel dobrovolník rybník provazem přemostit, aby pan generální mohl po laně přeplout

29.4. jsem si udělal výlet do Pardubic. Sice bylo pod mrakem, ale magnolie byly moc hezké.

4.6. jsem upekl svůj první koláč (podle Bíbina receptu)

Josef Vašíček přivezl do Prahy Stanley Cup

Taky jsem na nich (houbách) byl

11.-13.8. jsme si zajeli s dětmi do Kořenova v Jizerských horách.
	Kamenná novogotická rozhledna Štěpánka nad Příchovicemi na kopci Hvězdě (959 m.n.m). Začal ji stavět v roce 1847 kníže Kamil Rohan, pod protektorstvím arcivévody Štěpána, ale dokončena byla až 14.8.1892.

puzzle o 2000 dílcích složeno	Matějská pouť (14.4.)	K 31.5. jsme s Klárou dostali výpovědi a začala nám běžet 2-měsíční výpovědní lhůta, během které probíhalo hektické evidování majetku (to by člověk neřekl, co a kde se dá všechn o najít), dokončovacích prací a, logicky, hledání práce nové.	Vycházka do Oleška (červenec)
Koncem července jsme si udělali takový menší výlet na Šumavu - přikládám fotky pořízené na Kašperku a pod Rábim:
Mým novým zaměstnavatelem se stala společnost Deltax Systems, kde dělám konzultanta. Takhle jsem při nástupu vypadal:
3.-5.8. se na Zličíně uskutečnil Melounový festival
Soutěžilo se v různých disciplínách, převážně dětských (kreslení, jízda na koloběžce, hod na cíl, hod slupkou, hokej, skládání puzzle - Tomáška hodně podcenili, netuší, že má mou školu), ale také v pojídání, odhadu váhy a opravdové lukostřelbě. Taky jsme si zkusili vyřezávání, ale řeknu Vám, je to fuška.
18.9. se tým Deltax Systems zúčastnil Byrokrat Cupu v malém fotbale. Pro tyto účely mi Míša poradil nové obutí: Výsledkem bylo velice slušné 10. místa, se svým výkonem v bráně jsem byl spokojen.	V prvním zápase skupiny C jsme byli BSC Praha vyrovnaným soupeřem a konečné skóre (1:1) bylo stanoveno díky mně - náš soupeř šel do vedení po průniku přes mou levou stranu obrany, když jsem nedokázal správně zareagovat na pronikající dvojici útočníků. Tento svůj prohřešek jsem ale vzápětí odčinil průnikem po pravém křídle. Následný centr dokázal Radim nadvakrát dotlačit do sítě a zbytek zápasu už jsme pak ubránili. Druhým soupeřem nám byl tým stavební firmy Mezins (ve svém prvním zápase porazil Intercatering 2:1), který čítal 15 chlapů (na hřišti bylo povoleno 5+1), z čehož bylo 11 Ukrajinců. Na našich klucích už se začala projevovat únava(!), takže se s pohyblivým soupeřem nestíhali vracet a na nás (Kristian v obraně, Bob v bráně) se valil jeden útok za druhým prakticky po celých 24 minut zápasu. Konečný výsledek 0:4 byl proto ještě hodně milosrdný. Jak se ukázalo (Ukrajinci v dalším zápase porazili BSC 7:0) právě tohle sóre bylo klíčové při stanovování konečné tabulky skupiny, protože v souběžně hraném zápase Intercatering porazil BSC 4:1. Proti Intercateringu jsem nezačal šťastně. Při úniku po levém křídle jsem najednou ucítil šílenou bolest v levém stehně a skončil v kotrmelcích po gumě a umělé trávě hřiště na Pražačce. Odkulhal jsem a zbytek prvního poločasu se pokoušel sval přesvědčit, že musí ještě vydržet. Ve druhém poločase (za stavu 0:2) jsem si proto oblékl tepláky a vyměnil se s Bobem. Hned prvním zákrokem jsem setřásl nervozitu, když jsem vytěsnil ránu pod břevno, ale klukům tenhle můj zákrok spíš dodal přesvědčení, že se už vůbec se soupeřem vracet nemusí, takže jsem si na nudu opravdu naříkat nemohl. Věděl jsem, že nesmím dostat 4 branky, a právě tomuhle cíli jsem vše podřídil - zápas jsme prohráli 0:4.
Do osmifinálových bojů jsme vstupovali jako třetí celek skupiny C a naším soupeřem (již v pavouku) byl tedy tým C&B v černobílých pruhovaných dresech. Jak jsme si během hry uvědomili, Juventus Turín není tak dobrý kvůli dresům. Náš soupeř simuloval, nadával (bez nějakého ohodnocení rozhodčím) a to bylo skoro všechno, co předvedl. Kluci přede mnou i nadále předváděli styl hry Hurá dopředu, zpátky radši ne, a tak jsem musel zase v bráně kouzlit. Asi klíčový zákrok přišel, když jsem vyběhl proti chlápkovi, který se na mě řítil od poloviny zcela sám. Po jeho střele mě hrudník bolel ještě dalších 14 dnů, dostal jsem navíc žlutou(jen!) kartu, protože jsem hrál rukou mimo pokutové území a z nařízeného přímého kopu prostřelil soupeř naši zeď a šel do vedení, ale aspoň jsem soupeře přesvědčil, že to se mnou nebudou mít jednoduché. Na konci poločasu mě spoluhráči nechali ještě jednou na holičkách, možná proto, že jsem předtím 2 čisté gólovky zdárně vyřešil, takže stav 0:2 po prvních 12 minutách byl docela přijatelný. Při střídání stran jsem zaslechl: "Chlapi, tyhle přece musíme porazit, i kdybychom měli každej jen jednu nohu, dyť jsou tak slabí", což jsem poté použil jako motivační prvek pro své spoluhráče. A ejhle, najednou byl pod tlakem náš soupeř a poměrně brzy bylo vyrovnáno. Protože já si už všechny míče pohlídal, musely o postupujícím do čtvrtfinále rozhodnout střely ze vzdálenosti 7 metrů od brány. Právě osmifinálové penalty proti C&B se ukázaly rozhodující. Jednak nás odsoudily až k boji o 9.-14. místo, což bylo nepříjemné, na druhé straně nám však poskytly poučení, jak penalty kopat a že má smysl je trénovat, k čemuž jsem sice po skončení základní skupiny vybízel - podvědomě jsem to tušil, ale vnímali to jen Mirek a David. Ty 2 rány pod víko jsem mohl chytit jen stěží, i když hlavně k té první jsem neměl daleko (jak se vyjádřil kopající: "Ty vole, jsem mu skoro ustřelil hlavu!"), ale u té, kterou jsem vytěsnil na břevno se přesně ukázalo, že kopající je pod větším tlakem než brankář. Protože jak Kristián, tak Radim zvolili spíš technickou střelu než bombu pod břevno, zbyl na nás jen pavouk o 9. až 14. místo. Před dalším rozřazovacím utkáním s Actebisem už si střelbu ze značky pokutového kopu vyzkoušeli všichni a vyplatilo se to. Soupeře jsme hned od začátku zatlačili do defenzivy a dvěma góly brzy potvrdili svou převahu. Já ve svém pokutovém území kraloval bez chybičky a vše spělo k pohodovému vítězství. Pravděpodobně ale právě ta jasná převaha měla na mysl mých spoluhráčů negativní vliv - i nadále se hnali do útoku, každý si chtěl dát svůj první gól, takže mě nechávali stále víc napospas pokusům soupeře o kontry. Několik útoků a ran jsem vykryl s různou mírou štěstí, ale přesto svítilo na pomyslné tabuli po 24. minutě skóre 2:2. Před realizací penalt jsem kolegy ujistil, že tentokrát to dopadne jinak než proti C&B hned z několika důvodů - brankář soupeře měl obavu z každé prudší rány, kopy soupeřových střelců nemají takovou razanci a hlavně: máme natrénováno a jsme poučeni. Hned v první sérii se předpoklady potvrdily - střelec z Actebisu mířil na mou pravou ruku a já jej svým pohybem přesvědčil, že musí tlačit míč doprava pořádně, takže míč skončil půl metru mimo branku, zatímco Kristian se nelekl pohybu (2 kroky vpřed a otočit se zády ráně) brankáře soupeře a proměnil. Ve druhé sérii jsem riskl znovu pravou stranu a risk nevyšel, nicméně Radim už věděl, že stačí trefit branku a i nadále jsme byli ve vedení. Ve třetí sérii jsem soupeřovu dlouhánovi svým úkrokem vpravo našeptal, že levá část bude volná. Nebyla, střelu jsem vyrazil a bylo rozhodnuto, že nebudeme poslední. O tom, že skončíme 10. se nakonec rozhodlo spíš mimo hřiště, protože CBRE k dalšímu zápasu nenastoupilo a nezvykle dlouhý relax mezi zápasy a pod poledním sluncem se podepsaly na pohybu mých už tak vyčerpaných kolegů - nestíhali běhat a hráči Accenture je obehrávali a přečíslovali hezkými narážečkami, při nichž jsem si připadal jako nahý v trní a čtyřem z nich jsem čelit nedokázal. Podtrženo-sečteno: byl jsem v sobotu večer totálně grogy, ale v mysli převládala spíš spokojenost. Některých svých chyb jsem si vědom a hodlám je příště neopakovat.
Sobotní noc jsem spíš problouznil a protřásl v zimnici, ale ani to mi nakonec nezabránilo v tom, abychom s Jitkou Poláškovou v neděli nezkusili účast v Míčovém sedmiboji smíšených dvojic. V první části jsme přecházeli mezi tenisovým kurtem a místnůstkou s pingpongovým stolem. Zatímco na umělé trávě se nám povedlo vyhrát hned první zápas proti Lucce a Vítkovi, tak oba zápasy v tenise stolním se lámaly až v koncovkách třetích setů a v nich se ukázalo, že nejsme sehraní a že se Jíťa snadno dokáže "zbláznit". Semifinále velkého tenisu jsem zase nezvládl já, některé zákroky na síti byly hodně labilní a Zdeněk s Janou hráli hlavou. Následovala disciplína nohejbal, kterou jsme sice s Jitkou trénovali, ale i tak mě překvapilo, že jsme první zápas téměř vyhráli a na stranu Zdeňka a Jany se přiklonilo štěstí až v závěru 3. setu. V zápase o 4 body jsme proti Lucce a Vítkovi nezaváhali ani na chvíli a po zásluze je získali. Beachvolejbal byl disciplínou, na kterou jsme si věřili právě díky svým zkušenostem z volejbalu šestkového. Jenže, jak se ukázalo, jsou tyto 2 sporty hodně odlišné a do tajů pískové varianty je potřeba nějakou dobu pronikat. V prvním zápase jsme nedodrželi základní taktické pokyny, takže Honza se Sašou pak mohli celou disciplínu vyhrát, a v boji o 4 body proti Zdeňkovi a Janě jsem totálně odešel. V basketbalových šestkách jsem potvrdil postup do semifinále, když jsem přidal k Jitčině bodu také jeden svůj, zatímco Petr Terku nepodpořil. V boji o první finále sice Jitka udělala proti Haně náskok 2 trefami, ale já bodoval jen jednou, takže Leoš dokázal srovnat na 3:3. Musel tedy rozhodnout rozstřel, ve kterém nám ani jednomu míč obroučkou nepropadl, zatímco Leoš úspěšný byl. V kopání na bránu jsem se sice střel nebál, což bylo proti Petrovým ranám šílené. Nicméně vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem nedokázal proměnit víc než jednu penaltu. Terce pak stačilo 3x překonat Jitku a bylo rozhodnuto. V souboji s Leošem a Hanou se můj výkon zlepšil jen nepatrně, tentokrát se Jitka ke kopnutí dostala, ale protože zázrak udělat nedokázala, zůstaly na nás opět jen body 2. V házení sedmiček situaci pro změnu podcenila Jitka, Viktor s Renatou (celkoví vítězové sedmiboje) rozhodně překonatelní byli, což jsem dokázal tím, že jsem trošku narušil Viktorovu sebejistotu, ač se pokládal do svých hodů jakoby šlo o finále Mistrovství světa, dal jsem mu rovněž 3 branky a holky to dotáhly k dalšímu rozstřelu, ve kterém Jitka neposlechla mou radu a hodila přímo na Renatu, čímž jsme byli zase odsouzeni k souboji o 4 body proti Leošovi s Hanou. Ani v tomto duelu jsem nezaváhal a Leoš neměl šanci, ale Jíťa znovu házela přímo na nepříliš mrštnou soupeřku a v dalším rozstřelu jsme prohráli. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, která mi potvrdila, že lidské hranice nejsou zdaleka tam, kde si myslí, že je stále co zlepšovat a hlavně po taktické stránce se lépe na podobné akce lépe připravit.
Na konci prázdnin do Best Western Kampa Hotelu přijeli šachoví velmistři Nigel Short, Jan Timman a David Navara, které doplnila Jana Jacková v rámci ČEZ CHESS TROPHY. 5.9. jsem si trošku zademonstroval proti porušování lidských práv v Číně, ve které se za rok i tak má konat olympiáda. Právě proto mi udělal radost názor Barbory Špotákové. Pak jsme si s Kájou zašli do Sovových mlýnů, kde Meda Mládkové ve veřejném slyšení představovala svůj podnikatelský záměr s Werichovou vilou. 8.9. jsem si zajel do Sušice, kde se konalo Mistrovství republiky atletických družstev včetně slavné Merlene Ottey.

15.9. jsme dali přednost cyklistickému závodu Praha-Karlovy Vary-Praha s cílem na Hradčanském náměstí před festivalem Happy Beer Days, či vyjížďkou Jižní Město na kolech. A nelitovali jsme. Kromě jízdy na rotopedech na 26,2 kilometru, ve které tmavězelené družstvo skončilo těsně druhé za světlezeleným týmem MISS ČR Kateřiny Sokolové, jsem si chvilku promluvil s dalším Jarinem - bývalým cyklistou Jaroslavem Kvapilem a přidal dalších 10 podpisů významných českých cyklistů. Víc fotek mají na svých stránkách děti, které se také vyřádily.
Další úžasný víkend jsme s dětmi prožili při příležitosti Svatého Václava. Svatováclavské velebení (28.9.) Na Jezerce sice bylo stíháno deštěm, ale ani to nemohlo zastínit zážitek z Pidivadla, soutěžení o ceny Metropolitního Expresu a MF DNES, koncertu Pavlíny Jíšové, prohlídky koní a dalších zajímavostí. Následná Noc vědců nás obohatila nejen o světélkující náramky a podpis šachového velmistra Maršálka, ale také o různé fyzikální, chemické a další "kouzla", včetně možnosti zkontrolovat si správnost postoje pomocí plantografu. V sobotu jsme měli za necelou hodinku plný košík hub. Odpoledne si zajeli na srázek Jinaku a na zpáteční jízdu novým vlakem děti hodně dlouho nezapomenou - na všechno byly tlačítka. V neděli se nám pak od sebe nechtělo, takže nám ani nevadilo, že Student Agency přehlíží své klienty.

			V neděli jsem se konečně podíval i do pivovaru a jeho podzemí.
	Nakonec na pivo také došlo - během Pilsner Festu jsme absolvovali několik koncertních vystoupení a soutěží, z nichž mě ale roztěkaní fotogafové zachytili jen na jediné. Při prvním pokus jsem na kluzké plechovce vydržel 11 vteřin, při opakování to bylo vynikajících 35! O dalších atrakcích najdete opět víc na stránkách dětí.

Ani 10.11. jsem nechyběl v družstvu DELTAX Systems pro Byrokrat Cup, tentokrát volejbalový. V základní skupině jsme nejdřív bezpečně (25:19, 25:18) porazili Credium, abychom pak v souboji o první místo ve skupině potrápili pozdějšího vítěze kategorie Rekreant - Henkel 24:26, 18:25. Tím nám byl ve vyřazovacím pavouku přiřazen Freeway Rožmitál. A podobně jako ve fotbalovém poháru, i tentokrát byl první zápas play-off klíčový pro celkové pořadí. Souboj byl vyrovnaný - po porážce v prvním setu 21:25 jsme ten druhý stejným poměrem vyhráli a rozhodoval tie-break, ve kterém nám ale soupeř uskočil až na 8:13, takže ani náš finiš už to nezvrátil (12:15). V utkání o umístění jsme si zchladili žáhu na Pepsi Americas, kteří nám prostě stačit nemohli - 25:15, 25:16, takže z toho bylo 9. místo v kategorii.

Během podzimu jsem si několikrát zašel na basketbal na Folimanku (USK hrálo se Spartou, Ústím nad Labem i brněnskými Žabinami), jak se může každý přesvědčit na mé podpisové stránce. Na fotkách od Maddy jsou E.Godin, M.Hartigová, E.Němcová, E.Vítečková a J.Bažant.

19.listopadu jsem konečně absolvoval vstupní prohlídku, která potvrdila, že konzultanta pro veřejnou správu můžu dělat. 1.12. jsme se s Tomíkem zašli podívat na další druh sportu - v Plzni hráli hazenkářky kvalifikaci ME - fotky má na své stránce.

Vánoční besídka DELTAX Systems měla název Fantasie v modrém a Mo(u)dří kanárci, byť sestaveni na poslední chvíli, vyhráli bowlingovou soutěž, když Marek dal 135, Tomáš 132, Pavel 85 a já 137 bodů.

Tohle mám rád
Nero Wolfe a Archie Goodwin
Literární tvorba

Zpět na začátek

A ještě několik mých oblíbenců:

Cara Black(ZIM)	Kim Clijsters(BEL)	Amanda Coetzer(RSA)	Elena Dementieva(RUS)	Jelena Dokic(YUG)	Lída Formanová(CZE)	Štěpánka Hilgertová(CZE)	Zuzana Hlavoňová(CZE)
Agustin Calleri(ARG)	Arnaud Clement(FRA)	Arnaud Di Pasquale(FRA)	Tomáš Dvořák(CZE)	Tim Henman(GBR)	Lleyton Hewitt(AUS)	Jan Řehula(CZE)	Roman Šebrle(CZE)	Jan Železný(CZE)

Zpět na začátek

Zpět na hlavní stránku rodiny